A to je všechno?

„A to je všechno?“ ptala se sama sebe, když i přes své vyčerpání zase jednou nemohla usnout. Byl úplněk a měsíční světlo přes slabé závěsy osvětlovalo malou panelákovou ložnici zařízenou ve stylu „Jinam se to nevejde a tady stejně jen spíme“. Na druhé půlce manželské postele oddychoval do noci její muž. Má ho ráda, i když má někdy pocit, že jedou jen na jakýsi setrvačník.

Když měla před maturitou, svět jí ležel u nohou. Měla na výběr ze všech směrů a možností, které existence nabízí. Půjde na vejšku? Pojede do zahraničí? Začne podnikat? Bude se rok jen tak flákat po brigádách, bydlet u rodičů a užívat si svobodného života?

Ať je to jak chce, čeká na ní něco velkého a úžasného. Ví to. Bude cestovat a užívat si života plnými doušky. „Ne jako naši!“ říkala vždycky.

Měla je ráda, ale jejich monotónní styl života jí přiváděl k šílenství. Vzali se, měli dítě, chodili do práce, tak nějak na náhodu zařídili byt tím, co se kde naskytlo. Šetřili a jednou za rok jeli na dovolenou na Živohošť (nejdřív pod stan, později do chatičky) a po revoluci jednou za pět let do Chorvatska. Ubíjející stereotyp rostoucích bříšek a prohlubní vysezených v gauči.

Od jejího maturiťáku uběhlo dvacet let. Tu vejšku si nakonec udělala. Nebavila jí sice, ale diplom má. Stejně se tím neživí. Ale na vejšce poznala Emila. Hezkej kluk s chytrou hlavou a blbým jménem. Od prváku do třeťáku spolu chodili. Jenže Emil si potom nabrnkl osmnáctiletou kadeřnici s velkýma hnědýma očima a s pevnýma trojkama kozama a udělali si spolu Emila mladšího.

„Stejně je to blbý jméno,“ uzavřela a převalila se na druhý bok.

Jak šla léta, vystřídala pár prací a pár vztahů. Nakonec se vdala a s manželem si na hypotéku koupili tenhle byt. Už si ani nepamatuje, čím jí tenkrát tak učaroval. Tedy manžel. U bytu to věděla docela přesně. 3+1 s lodžií na jižní stranu, sedmé patro s výtahem.

Ten tenkrát předělávali, zrovna když měla kluka malýho a tahala s kočárkem i nákupy. To si říkala, že při jejím štěstí je znova budou měnit, až bude v důchodu a bude muset těch sedm pater s půlkou chleba a mlíkem šlapat na artrotických nohách. Tehdy jí poprvé nepříjemně zamrazilo, ale pláč hladového mimina tu myšlenku velmi rychle zaplašil.

Podívala se na hodiny. 2:17 v noci. Měsíc se jí vysmívá i přes okno kuchyně, kam si šla nalít hrnek mléka. Po mléku se prý dobře spí.

Sedla si s ním ke stolu, který si v panelákové kuchyni prosadila s vidinou společných snídaní a nedělních obědů. Ve skutečnosti u něj jedí spolu jen o vánoce, za to o ten příliš vyčnívající roh se uhodí v průměru dvakrát týdně. Má od něj na levém stehně téměř nikdy nemizející modřinu.

Vzpomněla si, jak sem poprvé přišli. Byt v původním stavu s umakartovým jádrem, každá místnost o něco menší než by měla být, aby se tam dobře žilo. Jí to tenkrát připadalo jako ráj na zemi. Byt se jí zdál o tolik větší než byt jejích rodičů. Dnes musí konstatovat, že se prakticky neliší. Všechno vypadá větší, když je to prázdné.

„Ach bože! Půl třetí ráno a já v šest vstávám. To zase budu vypadat,“ zaúpěla tlumeně a dala prázdný hrnek do dřezu. Zamířila zpátky do ložnice, z níž se teď ozývalo chrápání stupně 4. Tu stupnici si vytvořila pár let po svatbě, když jejímu muži přestalo svědčit spaní na zádech, ale jeho tělo mnoho let navyklé na tuto polohu to odmítalo připustit. Usnout se dá tak do trojky. Od sedmičky začínáš uvažovat o vraždě.

Dala se do ní zima. Sáhla na kliku a ztuhla. To, co teď za dveřmi zčistajasna zaburácelo, byla regulérní dvakrát přidušená šestka.

„Tak ne,“ přehodnotila svůj původní úmysl a místo aby šla brousit nůž, šla si napustit horkou vanu.

Voda jí prohřívala svaly a něžně jí kolébala do dřímoty. Na hnědém umakartu se srážela pára, tvořila miniaturní potůčky a stékala zpět do vany. V pomalém, ale pravidelném rytmu se jinak ztichlým bytem ozývalo vzdálené chrápání doplňované zvolna kapajícím kohoutkem.

„A to je všechno?“ vrátila se k ní zákeřně původní otázka. Má hodného muže, dítě, které oba milují, slušnou práci, do které za tři hodiny vstává, průměrně zařízený byt a dovolenou každý rok. Je to ale to, po čem toužila ta osmnáctiletá maturantka? S hořkostí si uvědomila, že její život se více než čemukoli jinému podobá životu jejích rodičů. Nevěří, že se sem narodila proto, aby žila uspokojivý, ale nudný, šedý a nenaplňující život.

To bylo to slovo! Nenaplňující život. Do práce, z práce, uvařit, uklidit, podepsat úkoly, o víkend si přispat a za dalších čtyřicet let ve vší tichosti zemřít – těšilo nás.

Tu noc už nespala. Ráno zavolala do práce a vzala si týden dovolené. Syna vypravila do školy a manželovi uvařila kafe, jako vždycky. Když za oběma zaklaply dveře, popadla velké pytle na odpadky a otevřela první skříň. Věděla, že se nesmí příliš zdržovat.

Tereza Tyburcová
Jsem vypravěčka hojivých příběhů, maminka unschoolera a žena výjimečného muže. Ve svých příbězích jemně nasměruji Váš pohled tam, kam se obvykle nedíváte. S proměněnou perspektivou začnete nahlížet na svět trochu jinak  a začnete tvořit tu nejlepší verzi svého bytí. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů