Mít tak svůj kout

Pravdivý příběh o splněném přání.

Mít někde mít svůj kout

pár stěn a gramofon

Hrát desku za deskou

a netlumit jeho tón

Svou spoustu starostí

zapomenout, mít nápis na dveřích

Sem smí jít jenom to mé lepší já

Jitka Zelenková – Mít svůj kout (1982)

Léto 2019 — došla mi trpělivost

Cítím silnou frustraci a nepochopení. Mám tvůrčí slinu a nemám možnost té chvíle využít. Chci psát a není kde se schovat. Bydlíme v malém domku 4+1 čtyři. Já, můj muž, náš syn a moje máma. A čtyři psi. Všude je kravál a všude hraje televize. Nemám své místo, svůj kout, své zázemí. Nemám kde v klidu psát a moje trpělivost vypršela.

Já vím, že naše finanční situace není právě utěšená, ale to nebyla nikdy. Bouchám pěstí do stolu a rodina zpozorní. Zdá se, že i televizní moderátoři ztichli a tázavě se zadívali mým směrem.

„A dost! Ještě chvíli budu odkázaná jen na psaní nákupních seznamů a exploduju!“ Je vidět, že si nelibuju v silných výrazech a přehánění. Umím být věcná a stručná:

„Potřebuju pracovnu. Spíše tedy dámský budoár. Jenom moje místo, oázu klidu a ladících barev. S teplým měkkým světlem, které září z několika různých lampiček. S pohovkou s měkkými chlupatými polštáři, psacím stolem, květovanými závěsy a možná i s baldachýnem. Místo, které bude láskyplně šeptat „Jsem jen tvoje mazlivé hnízdečko, stul se do mé náruče, naliju ti čaj a schovám tě před světem.“ Místo, kde se budu cítit v bezpečí a opečovaná, místo, kde nebude televize. A potřebuju to hned teď!“

Nebývám náročná. Nikdy jsem neprahla po hmotném luxusu. Moje rodina to ví. Moje rodina taky ví, že nejsem zpovykaná a že když řeknu „Opravdu to potřebuju,“ tak to tak je.

Pochopitelně jsem už myšlenku svého vlastního místa párkrát nadhodila. Vždycky ale ztroskotala na tom, že bychom museli rekonstruovat dvě místnosti. My jsme ale nejvíc ze všeho potřebovali zrekonstruovat koupelnu, která byla na pokraji havarijního stavu.

A proto, když doznělo moje „A potřebuju to hned teď!“, můj muž s opatrností ostříleného vojáka, který je nucen přejít přes zaminované území, pravil uklidňujícím tónem policejního psychologa:

„Víš lásko, myslím, že bychom určitě měli hledat nějaké vhodné řešení, ale obávám se, že v současné chvíli — „

„Ne koupelna, ale já jsem v havarijním stavu! Tak to holt bude muset být najednou, jinak se zblázním!“

Můj muž mě má rád. Můj muž má taky rád klid. Můj muž někde v koutku kredence vyštrachal prošlý Neurol a odešel k počítači obhlédnout úrokové sazby úvěrů. Můj muž mi s pomocí zedníka a elektrikáře přestěhoval kuchyň tam, kde ji měli předchozí majitelé. Můj muž už podruhé úplně překopal a přepojil odpady a vodu v našem domě.

Můj muž + 2 zrekonstruovali naší koupelnu. A pak taky přepažili největší místnost v domě (bývalá kuchyň s obývákem – kubývák) a tak vnikla ložnice a můj budoár. Je to tedy spíše jakýsi nudloid (cca 3,5 na 1,8m), navíc průchozí. Ale je můj.

Leden 2020 — kolaudace

Psací stůl v industry stylu ze zrušeného dílu kuchyňské desky, který drží ve zdi za pomocí dvou masivních konzolí (dá se pod ním krásně vytírat), doplňuje růžová židle ve stylu Brusel z Jysku. Hemnes pohovka z Ikea dodává místu romantiku a ženskost. Svítidla jsou také ekonomicky pořízena v Jysku a Pepcu, ale dokonale dotvářejí příjemnou atmosféru. A květované závěsy už tady vlastně zbyly z dob kubývákových. Miluju to tady! A teď se mi tu bude psát jedna báseň!

11. březen 2020 — Bude to jen na pár týdnů…

Covid 19 zavřel školy. My se stěhujeme na homeoffice. Máma je skeptik. Mluví o dvou letech. Já mám plno humoru, za pár týdnů pomažeme zpátky. Zatím můžu v budoáru pracovat v relativním pohodlí.

Třetinu stolu zabere tiskárna. Po pár dnech pod tíhou štosů zdravotní dokumentace povolily konzole. Narychlo přiříznu prkýnka ze starého postelového roštu a prozatímně jimi podrazím stůl. Kreativita už tady nemá místo, naopak po pár týdnech přikupuji polici na dokumentaci. Před vánoci romantickou Hemnesku vystřídá palanda (to je zase jiný příběh).

A tak zase nemám kde psát. Květinové závěsy zůstávají jako memento.

Únor 2021 — opět mi došla trpělivost

Ve chvílích, jako je tato, mi spolehlivě vytane na mysli teta Kateřina ze Saturnina.

„Člověk míní, pánbu mění!“ nebo „Nechval dne před večerem,“ případně „Na každé řešení se problém najde.“ Ale pak si uvědomím, že taky „Každý je svého štěstí strůjce,“ a „Co si neuděláš, to nemáš,“ a nakonec „Líná huba, holé neštěstí.“

Takže jsem opět zašla za svým drahým, úžasným, šikovným, chápavým, tolerantním a milujícím mužem. Opět s jasnou vizí.

• „Potřebuju hodně mělkou polici, na kterou by se vešlo aspoň pár knížek.“
• „A kam?“ zvedá obočí…
• „Nad palandu.“
• „A proč?“ panika stoupá…
• „Abych si měla kam dát knížky,“ dávám mu čas.
• „Aha. Jo,“ zadívá se na inkriminované místo, „Tak jo.“
• „Děkuju!“ začnu skákat a pusinkovat ho na obě líce. Míra mého nadšení ho vyděsí.
• „No moment, nemyslíš si doufám, že to budu dělat dneska, že ne?!“
• „A proč ne? Kdy jindy? Dneska máš dovolenou.“ rozhodím rukama v gestu, které nenechá nikoho na pochybách, že moje logika je neúprosná.
• „No právě že mám dovolenou. Zapomeň! Jindy!“ rezolutně vrtí hlavou a couvá úzkou uličkou zpět do chodby.
• „Mazlí, já jí ale vážně potřebuju!“ Mrk mrk, kocour ze Shreka je proti mě břídil.

Ještě chvíli probíhá oční přetahovaná. Jsem ve formě a navíc připravená. Moment překvapení byl na mé straně. Nakonec kapituluje.

„Tak to rozměř,“ houkne takřka zamilovaně a za polohlasného brblání, z něhož rozluštím jen cosi jako „Já se z tebe jednou poseru…“ odchází hledat vrtačku a dřevo. Já mám metr úplnou náhodou po ruce, takže za půl hodinky už není co řešit. Můj muž miluje klid.

Austin Kleon ve své knize Jeď dál – 10 způsobů, jak zůstat kreativní v časech dobrých i zlých píše o důležitosti posvátného místa.

V Knize Kraď jako umělec – 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě zase mluví o tom, jak prospěšné je oddělit si dva různé prostory. Jeden digitální a jeden analogový. A pak také dodává:

„Obklop se knihami a věcmi, které miluješ. Polep si stěnu plakáty. Vytvoř si svůj vlastní svět.“

Austin Kleon, Kraď jako umělec – 10 věcí, které ti nikdo neřekl o kreativitě

A tak mám místo budoáru pracovnu, na jejímž stole se nachází můj digitální prostor. A pak mám „budoár ve druhém patře“. Kde jsem najednou vzala tolik místa? Přece v postoji, který jsem se k tomu rozhodla zaujmout. Druhé patro je totiž můj minibudoár, můj analogový prostor. Je přímo v mé posteli, nahoře na palandě.

Vždycky máme možnost volby a vždycky pracujeme s tím, co máme k dispozici. Na nic neexistuje jen jediné řešení. A hodně nás také ovlivňují lidé, se kterými interagujeme. Lidé jako je teta Kateřina a nebo Austin Kleon. Ovlivňují nás jejich názory, jejich postoje, myšlenky a přesvědčení.

To, s kým budeme interagovat, si do určité míry můžeme vybírat a určovat sami. A možná dojdeme k názoru, že v našem okolí takoví lidé, kteří s námi ladí, nejsou. Podporující, proaktivní, tvořiví. Ani pak není nic ztraceno. Vždycky existují cesty.

Já jsem se rozhodla dát do kupy facebookovou skupinu žen, které chtějí aktivně měnit svůj život k lepšímu. Po krůčcích, z toho, co právě mají k dispozici. Chci vytvořit virtuální dámský budoár, kam se vejdeme všechny (ať nás bude 30 nebo 300), jako místo setkávání, podpory, sdílení a čerpání inspirace. Zakládám jí právě teď, takže asi chvíli potrvá, než se rozjede a začne trochu žít. Na druhou stranu máte možnost být u toho od samého vzniku.

Od začátku budu o skupinu pečovat v rámci svých možností a schopností co nejlépe dovedu. Učím se za pochodu. Od vás uvítám toleranci, komunikaci a zpětnou vazbu, vlastní iniciativu i dotazy a náměty. Pojďme společně vytvořit virtuální svět, společné posvátné místo, podporující prostředí, Divotvorný budoár ✨ Inspirativní a podporující skupinu proaktivních žen . Tudy prosím→ →