Už to není, co to bývalo

NE-rozbila se mi myčka. Funguje, jako kdykoli jindy, ale přestala mýt. Několik let používám osvědčené tablety, dosypávám sůl, dolévám leštidlo. Nepřeplňuji ji, nádobí ukládám zbavené zbytků jídla a pravidelně čistím filtr. Ona svítí, vrní jako vždycky, suší… Ale nemyje.

Už to není, co to bývalo

Tuto větu často slýchám od mužů i od žen.

Ten můj starej má doma všechno, co potřebuje. Navařeno, uklizeno, vyžehlené košile. Když přijde z práce, má hodinu klid jen pro sebe, než se začne věnovat mně a dětem. Neštěkám na něj, ani mu neodpírám sex, celkem nic po něm nechci.

A stejně to mezi námi není takové, jaké bych si to představovala. K dětem se chová hezky, jako táta je skvělej. Do hospody moc nechodí, nebije mě, skoro se nehádáme. Jenom ta láska, jako by se vytratila..

Vzpomínáte na film Účastníci zájezdu? Eva Holubová a Bohumil Klepl hráli manželský pár, který už si vůbec nerozumí. Jejich dcera (Anna Polívková) je vzala k moři s nadějí, že je stmelí dohromady.

Vydělávám slušný peníze, dvakrát za rok jezdíme na dovolenou. Rodinu zajistím, dětem se věnuju, občas doma pomůžu. Manželka má všechno, co potřebuje. Přesto se zdá, že pořád není spokojená. Co by ještě chtěla? Ona se postará, to jo, ale už si nějak nerozumíme.

Bohumil Klepl si na flámu povzdechne: „Třicet let manželství… Dovedeš si to představit? A víš, co je nejzvláštnější? Že přes všechny ty hádky myslím jen na jedinou věc. Jak ji udělat šťastnou.“ A Eva Holubová?

Když její manžel dospává opici, říká dceři: „Kdybys ho viděla, když mu bylo dvacet. Milovali jsme se i 5x denně… No, a deset let na to už jsem si při tom představovala někoho jinýho.“…“Hm, manželství. A víš, co je nejzvláštnější? Že jsem po celou tu dobu stejně pořád přemýšlela, jak ho udělat šťastným.“

Jak tedy jeden druhého udělat šťastným?

Když mi přestala mýt myčka, zkontrolovala jsem nejdřív, zda má vše, co potřebuje. Zdálo se, že ano. Vrtalo mi hlavou, co dělám špatně? Všichni doma mi potvrdili, že i oni postupují správně. Přesto jsme ale opakovaně vyndavali špinavé nádobí. Co budeme dělat? Zavoláme opraváře? Koupíme novou? Vyhodíme jí a budeme mýt nádobí v ruce?

Postup, který jsem zvolila, se bude zdát přinejmenším zvláštní. Myčku, svoji nepostradatelnou pomocnici, jsem vyložila a sedla jsem si před její otevřená dvířka. Chvíli jsem jen tak seděla, zírala do ní a v duchu jsem si s ní povídala. „Tak holka, co tě trápí? Co jsem přehlédla? Vždycky všechno fungovalo a najednou se nedaří?“

Jak jsem tam tak seděla a hleděla do jejího „nitra“, všimla jsem si, že něco nepatrně vyčnívá z jednoho z ostřikovacích otvorů horní vrtule. Byl to úlomek vodního kamene. Aha! Tady tě tlačí pata! Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát.

Rozebrala jsem obě vrtule a k mému překvapení byly naplněné úlomky až po okraj. Voda z nich tam mohla jen slabě crčet, ale sotva mohla mít dostatečný proud a sílu cokoli smýt. Zamontovala jsem vyčištěné vrtule zpátky a nechala jsem projet cyklus. Ještě jednou jsem to celé rozebrala, abych mohla dostat ven zbytky, které se vyplavily z nedostupných míst.

„Celý problém manželství spočívá v tom, že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.“ Gabriel Marcía Márquéz

A jak je to tedy s těm vztahy? Můžeme oba připustit, že je někde skrytý nános čehosi, co způsobuje pocit, že už to není ono? A že je to tak i navzdory našemu dojmu, že děláme vše, co je potřeba?

Můžeme partnera vyhodit s odůvodněním, že vztah je již rozbitý, nefunkční. Nebo se můžeme rozhodnout nejdřív zavolat na pomoc opraváře, tedy třeba manželskou poradnu.

Nebo si můžeme sednout, otevřít svá „dvířka“, nahlédnout a nechat nahlédnout vzájemně do svých niter a zkusit společně vyčistit nánosy toho, co způsobuje naše malá nedorozumnění. Můžeme připustit, že to není ničí vina, ničí záměr. Můžeme opět dojít ke vzájemnému pochopení.

To by ale museli chtít oba

Někdy můžeme mít pocit, že se ten druhý dost nesnaží. Že je na to člověk sám. Může to tak být a taky nemusí. Pořád je tu ještě úžasná možnost – začít od sebe. A ono se to třeba časem začne všechno jevit v trochu jiném světle.

Je to hodně práce, ale stojí za to to zkusit, protože nové myčce se časem zanesou vrtule taky…

 

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů