Jsou i jiné cesty, než se učit „něco“ vydržet

Byli jsme s naším synkem na návštěvě u prababičky. Nedá se říci, že by nás ty návštěvy bavily. Ale to není jejich účel. Chodíme tam spíše z pocitu jisté rodinné sounáležitosti. Proto, že nás rodiče „dobře vychovali“ a taky proto, že ctíme jakýsi generační koloběh.

Je to jedna z věcí, pro které jsme se vědomě a svobodně rozhodli.

U prababičky je nuda. Nemá jiné téma, než nemoci. Přestože je zdravá jako řípa, jen už hůř slyší. Bývá to volání po pozornosti. A až na výjimky každá prababička si trochu té pozornosti jistě zaslouží.

Tonda už se nudil a dost řádil, návštěva na něj už byla dost dlouhá a bylo to znát. Když se babička zvedla, aby ukázala mému muži rozbitou poličku, proběhl mezi mnou a synem následující rozhovor.

já: Tebe to tady nebaví, viď?

Tonda: Nebaví, mami. (okamžitě se uklidnil a poslouchal, co přijde)

já: Mě to taky nebaví, ale musíme to ještě chvilku vydržet.

Tonda: Já to neumím vydržet. (rozhodil rukama)

já: (zaslechla jsem ruch)  Tak se to budeš muset naučit!  (pospíchala jsem a najely naučené vzorce)

Tonda: (zoufale) Já se to ale nechci naučit!

Facka! Ne, neuhodila jsem ho. To já jsem dostala facku. Pomyslnou, ale o to bolestivější.

Opravdu jsem právě řekla svému synovi, že se bude muset naučit vydržet nudu? Že se bude muset naučit vydržet něco, co ho fakt nebaví? A proč? Protože se to sluší. Protože se to tak má. A proto, že ho má prababička ráda, i když už nemá elán na to, aby s ním lítala po hřišti nebo po lese.

já: Bavilo by tě víc, kdybys pomohl tátovi spravit tu poličku? (zachraňuju situaci)

Tonda: Jasně!

Mohlo to tak skončit. A příště by se opakovala variace na stejné téma. To jsem nechtěla. Myslím, že to si nezaslouží ani ta prababička. I se svýma plochýma nohama, domnělou rakovinou a prasklou žilkou v oku, na kterou jí doktoři vůbec nic nedali. 😉

My už si často ani neuvědomujeme, kolik času děláme něco, co nás fakt nebaví. Protože se to musí. Protože se to sluší, nebo proto, že se to má. Pak žijeme životy, které často nejsou k žití.

Mnohdy už nás ani nenapadne, že některé „musy“ můžeme úplně eliminovat. A k těm, které eliminovat nemůžeme nebo z nějakého důvodu nechceme, můžeme přistoupit s větší či menší dávkou kreativity.

Když jsme odjeli, vzpomněla jsem si, že jednou už jsme udělali takový úkrok stranou. Ještě v autě jsem navrhla, abychom se vydali na příště tou samou cestou, ale pravidelně.

A tak příště, protože všem to přišlo jako skvělý nápad, nebudeme jezdit na návštěvy k prababičce (nebo jen výjimečně). Příště naložíme prababičku do auta a pojedeme s ní na něco sladkého na místo, kde si můžeme povídat a kde si i Tonda může odběhnout pohrát. Co si pamatuju, tak tehdy to prababičku velmi potěšilo, i když se chvilku zdráhala.

Měla zase důvod hezky se obléci a vyrazit „mezi lidi“. Taky měla pro další členy rodiny najednou další téma k hovoru.

Tonda byl spokojený, pohár mu chutnal a přitom nemusel celou dobu sedět na zadku a „být hodný“. A my jsme byli spokojeni taky, protože tam bylo krásně a nikdo se nemračil.

Někdy máme „dobrý důvod“ něco vydržet. Pak ale stojí za to se zamyslet, zda to jde i příjemnějším způsobem. Často totiž ano.

Pak už jen stačí v duchu chytit ten pocit, že vy jste tvůrci. Chytit ho a roztáhnout ho všemi směry. Dát si ho do kapsy jako talisman. A sevřít ho v dlani pokaždé, když budete mít pocit, že musíte něco vydržet.

Napište mi, jaká situace vás při čtení napadla, a zda už víte, jak to zkusíte příště.

Tereza Tyburcová
Jsem maminka unschoolera a vypravěčka léčivých příběhů. Inspiruji další zoufalé mámy, aby se utrhly ze řetězu a použily svůj tvořivý potenciál k proměně svého světa. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře
  1. Skvelý článok! Ako prvé mi napadla škôlka a škola. Teraz veľmi aktuálne u nás. Mladší syn bol v škôlke pol dňa, preplakal to a ja viem, že to tak byť nemusí. Tým naše školkovanie na tento rok skončilo. Uvidíme nabudúce. Podobne to máme s prvákom, ktorý si vraj „musí“ zvyknúť na povinnosti, sedenie bez slova a vôbec celý ten systém, ktorý je všetko, len nie priateľský k deťom.. Asi bude domškolák, veľmi skoro.. Ďakujem ešte raz za článok, utvrdzuje ma to v tom, že si život svojej rodiny môžem naozaj zariadiť podľa seba.

    • Tereza Tyburcová napsal:

      Děkuji, takový komentář zahřeje, protože mám pak pocit, že má smysl to celé dělat. Většina věcí je jen o našem nastavení.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů