Jak tvoje vnímání času ovlivňuje tvoji vůli ke změně životního stylu?

Kolik let života ti zbývá?

Střední délka života žen v České Republice – neboli naděje na dožití – je 82 let.

Pokud jsi průměrná česká žena, pak budeš do 62 let věku žít v relativním (!) zdraví a posledních 20 let života prožiješ se zásadním zdravotním omezením nebo se závažnou nemocí.

To, jak dlouhý život máš před sebou, i to, jaká bude jeho kvalita, lze do značné míry ovlivnit životním stylem. S trochou nadsázky můžu říci, že na složení mého dnešního oběda a na kvalitě mého dnešního spánku závisí to, zda budu třeba za 25 let sjíždět alpské svahy a popíjet bombardino, nebo mi bude milá mladá sestřička převazovat bolavé bércové vředy.

Tohle všechno ale většina z nás ví. Dlouho jsem si kladla otázku, proč tedy stále tolik lidí nedbá na žádná doporučení a neodhodlají se ani k menším změnám k lepšímu?

Došla jsem k závěru, že naše vnímání času má velký vliv na naši vůli ke změnám. Hlavně k těm, které nepovažujeme za příjemné a jejichž benefit má přijít až někdy v budoucnu. A to vyvolává tři možné pocity.

Pocit, že budu žít věčně

Přestože víme, že jednou zemřeme, máme dojem, že my jsme „nesmrtelní“. Naše „já“ tady a teď se příliš neztotožňuje s „já“ tam někdy v budoucnu.

Často to vnímáme na nevědomé úrovni až tak, že „budoucí já“ je vlastně někdo cizí. Někdo, kdo se mnou nyní ještě není. Tím méně že by byl přímo mnou. Možná je to i jeden z důvodů, proč se lidé tak snadno zadlužují.

A tak se ukolébáme myšlenkou, že na změnu je přeci času dost, mě se to přece (ještě) netýká a vůbec – tělo má jít přece do hrobu zhuntovaný, no ne? A na to se napijem!

Kolik času tedy vlastně ještě máš, vzato přísně statisticky? Jak ten čas bude kvalitní? A jak se mění jeho pravděpodobná délka s ohledem na stávající životní styl?

Pocit, že už je pozdě

Druhá možnost je vlastně protipól té předchozí. Je to konstatování, že „v mém věku už nemá smysl cokoli měnit,“ a „starého psa novým kouskům“ a tak dále.

Svým způsobem je to stav jakési rezignace. Možná vidíme námahu, kterou si se změnami spojujeme, a která nám přijde nepřiměřená k možným ziskům. Obzvláště v době, kdy nás ještě tolik nepálí zdraví.

Přiznejme si otevřeně, že některé újmy na vzhledu jsou již prakticky nevratné, případně vratné jen za pomoci skalpelu. Shodit pár kilo s vidinou ztráty pěkných trojek, po kterých zůstanou zpola vyfouknuté pytlíky, to se nejeví zrovna jako prima odměna za námahu spojenou s hubnutím. Zrovna tak vytahaná kůže na břiše a rukou není právě sen všech panen a dívek, o striích nemluvě.

Je sice pravda, že dopady lze zmírnit, pokud se vyhneme rychlým úbytkům, velkým náhlým změnám a budeme postupovat spíše pozvolnými, postupnými krůčky bez velkých výkyvů. Na slibování naprostých zázraků je tu ale mnoho jiných webů, takže to ode mně nečekejte.

Zaměřme spíše pozornost na benefity, které v této fázi ještě nemusí být tolik palčivé, do budoucna ovšem kvalitu života ovlivní mnohem více, než zebrování na břiše a stehnech.

Pokud budu pokračovat jako dosud, které změny budou nevratné za rok nebo za pět let? Klouby? Cévy? Stav střev? Čekají mě endoprotézy, infarkt nebo amputace nohy? A nebo raději to bombardino? A co pro to můžu udělat? Dnes, ale i zítra. Co můžu zopakovat každý jeden den?

Pocit, že na změnu nemám ve svých dnech čas

Obecný povzdech, který nikoho nepřekvapí. Kdo z nás to nikdy neřekl nebo neslyšel?

A opravdu – zdá se, že pokud bychom se měli držet všech doporučení týkajících se zdravého stylu života, byla by to práce na plný úvazek. Nejen jídlo v biokvalitě, pohyb vždy pod dohledem zkušeného trenéra, spolupráce s fyzioterapeutem a masérem, ale i sauna, bazén, kvalitní a dostatečný spánek, perfektně nastavené doplňky stravy, pitný režim atd. Máme zkrátka někdy pocit, že cokoli menšího než úplné překopání dosavadního režimu nemá cenu, a na to nemáme ani čas ani peníze.

Pokud opustíme představu dokonalosti, zúží se náš záměr obvykle na „lépe jíst, více se hýbat a obstojně spát“. A to už se zdá být splnitelné. Jaké je ale naše překvapení, když po měsíci od změny zjistíme, že jsme sklouzli zpátky ke starému režimu?

Snad v každém časopise pro ženy se dvacetkrát ročně dočtete, že si na sebe máte udělat čas. Že je to důležité. Ale nikde už se nedočtete použitelný návod na to, jak to udělat v praxi. Ne jednorázově, ale pravidelně. Dostanete pár námětů a možných akčních kroků, ty bývají ale obecné (což je logické) a pro tu konkrétně vaši situaci nepoužitelné.

Když totiž do svého dne chcete něco přidat, musíte se zároveň rozhodnout, co z něj vyjmout. Ze začátku je dobré klást si menší cíle. Několikaminutové. A všímat si, čeho jste ochotni se na oplátku vzdát. Pětiminutové cvičení místo FarmVille? Příprava zdravějšího jídla na zítřek místo Ulice? A nešlo by si k tomu vaření třeba něco pustit do sluchátek?

Jak si zařídit ten svůj životní styl se nedočtete v žádném časopise. Vtip je v tom, že největší odborník na vlastní život je jedinec sám. Možná zatím jenom nevíte jak na to.

Můžete číst knihy na související témata, poslouchat podcasty a sledovat videa k tématu. Jestli chcete mít přímo tah na bránu, využijte mých služeb nebo služeb jiného osobního kouče, který vám sedne.

Pokud si nechcete nechat ujít další obsah, přidejte se do ZETTELKASTEN Jak začít a vytrvat: tvoř obsah pomocí externího mozku a k tomu vaření si příště klidně pusťte některé z videí, které budou postupně přibývat na mém YouTube kanále Začít a vytrvat.

Ve kterém pocitu jste se našli?