Umlčet

Vždyť o nic nejde

Je jaro a zpívají ptáci. Pučící listy za oknem kanceláře svítí svěží zelení. 

„Evičko, už jste viděla dnešní čísla? Dalších dva tisíce propuštěných. Tak šílená nezaměstnanost, není to hrozné?“ nápadně starostlivě se mě ptá šéf. Srdce mi buší strachy při představě, že by to potkalo i mě. Jsem samoživitelka, mám dvě dcerky a starám se ještě o starého tátu. To nejde, co bychom si počali?

„Viděla, pane Dědkis,“ pípnu ustrašeně a hrneček s kávou, kterou mu nesu, tančí na talířku čaradáš. Obejdu stůl a servíruju zprava, jak vyžaduje. Konečně šálek položím na místo a to děsivé cinkání skončí. Chytí mě za ruku, až sebou cuknu a drcnu do hrnečku. Trocha kafe vyšplíchne na talířek. Neušlo mu to. Krve by se ve mě nedořezal. 

Nespokojeně zamlaská a cukne mi s paží tak, že se mu můj dekolt ocitne přímo před obličejem. Po zádech mi přejel mráz. 

„Vy ale víte, jak ochránit sebe a své blízké, že ano, viďte?“ položí mi otázku, která je spíše strohým konstatováním. Není to totiž poprvé. Už je to tu zas. Zase mi bude dělat návrhy. Já ale nechci! Bojím se ho a je mi odporný. Nesnesu pocit, že by se mě měl dotýkat. Na své práci jsem existenčně závislá, ale moje tělo je moje a on by neměl překračovat hranice pracovního vztahu. Zvednu hlavu a podívám se přímo do jeho pobavených očí. 

„Na to nemáte právo,“ hlesnu. Na moje tělo právo nemá. Ale na to, aby mě vyrazil, právo má. 

„No snad jsem zase tolik neřekl. Nakonec – je to čistě jen na tobě. Tvoje svobodná volba,“ dodá ještě a skutečně vypadá, jako by sám věřil tomu, co říká. 

„Ale jestli chceš znát můj názor, tak je to od tebe krajně nezodpovědné,“ káravě kýve ukazováčkem a já nedokážu skrýt překvapení.

„Nezodpovědné?“ nevěřícně vydechnu.

„No jistě! Statistika mluví jasně. Každým dnem čísla rostou a náš sociální systém kolabuje. A platíme to všechno my, zodpovědní pracující. Kdyby všichni byli rozumní a řídili se nařízeními svých nadřízených, mohli jsme tu pohromu, bídu a hlad mít už za sebou. A ty si můžeš tak snadno zachránit práci, která v konečném důsledku živí čtyři lidi, ale ty místo toho, abys byla za tu možnost vděčná, se z nějakých nepochopitelných důvodů zdráháš. Přitom není důvod se čehokoli obávat. Jedná se o jednorázovou záležitost a budeš mít klid. Dál můžeš žít život, na jaký jsi zvyklá.“


 

Ten den se dopotácím domů jako ve snách. Udělala jsem to. Udělala jsem to a zachránila tak svou práci a obživu pro mou rodinu. 

Doma zvracím a horečka střídá zimnici. Snažím se ze sebe smýt jeho lepkavé doteky a stopy jeho slin. Nejde to. Nechala jsem narušit svou integritu. Dovolila jsem to. Dala jsem svůj souhlas. Ze strachu. Z pocitů viny, které ve mně systematicky vyvolával. 

Však ono to přebolí. Snad. Musí! Hlavně že teď už se nemusím bát. Už mám práci jistou. Podívám se ještě na čísla a konečně se utišuji. Stoupají. Stále stoupají. Udělala jsem dobře. Jsme v bezpečí. Zase můžeme normálně žít. Jdu dát holkám pusy na dobrou noc a hladím je po vlasech, dokud neusnou. V létě bychom mohli na pár dní někam odjet.


Dívám se z okna kanceláře na umírající listí, jak se zvolna snáší na mokrý chodník. Podzim letos přichází brzy. Ze zamyšlení mě vytrhne Dědkisův hlas. 

„Evičko, jestlipak jste viděla dnešní čísla?“

„Ano pane šéf, viděla. Vždyť to pořád všude hlásí,“ odpovím přes otevřené dveře mezi našimi kancelářemi.

„Příšerná nezaměstnanost a bída, že?“ stojí najednou na prahu a upřeně se na mě dívá. 

„A-ano, pane šéf. Jsem moc ráda, že my jsme už chráněni,“ koktám a na zátylku mi vyrazí studený pot. 

„Opravdu… Chráněni? No to jste jistě byli, před příchodem této nové vlny nezaměstnanosti, jistě. Teď máme ale situaci poněkud… horší, není-liž pravda?“

To snad ne! Sliboval, že jednou a dost. Jak to, že už mi zase hrozí výpovědí? Mě se to už přece týkat nemělo! Vykoupila jsem se, tak co po mě ještě chce?


 

Když si o půl hodiny později zapíná poklopec, mám co dělat, abych nezvracela rovnou. Musím se opanovat aspoň než za sebou zavře. Jenže on se ještě mezi dveřmi otočí, podívá se na fotografii na mém stole a jakoby mimochodem se zeptá:

„A Evičko, jak staré jsou ty tvoje rozkošné holčičky? Přiveď mi je někdy ukázat.“

Tereza Tyburcová
Jsem vypravěčka hojivých příběhů, maminka unschoolera a žena výjimečného muže. Ve svých příbězích jemně nasměruji Váš pohled tam, kam se obvykle nedíváte. S proměněnou perspektivou začnete nahlížet na svět trochu jinak  a začnete tvořit tu nejlepší verzi svého bytí. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů