Dost dobří rodiče – Good enough parents

Ve svobodné škole se člověk přivyklý většinovému proudu dostane do společnosti lidí, které možná doposud nebyl příliš zvyklý potkávat. Jsou to lidé, kteří naprosto nechtěně mohou v člověku vyvolat pocity odporu (u lidí smýšlejících diametrálně jinak) nebo pocity méněcennosti – u lidí inklinujících k názoru, že děti jsou taky lidi. A k těm patříme my dva. Tereza a Vláďa, rodiče Tondy.

Tam, kde jsme dosud ve své sociální bublině působili velmi podivínsky, benevolentně a volnomyšlenkářsky, najednou se pocitově ocitáme na druhé straně škály. Najednou si připadáme nepatřičně v takové společnosti. Skoro až dětinsky se člověk obává, zda nebude někdy souzen za tak odporný čin, jako je omezení her na tabletu.

Nebylo pro mě zrovna snadné nalézt svou ztracenou rovnováhu

Sotva jsem si dokázala obhájit svoje „podivné výchovné metody“ v okruhu mých „normálních“ blízkých rodinných i nerodinných příslušníků. A teď mě čekal vnitřní boj na dvou frontách. A na to dojel i Hitler. A že ten se zrovna neohlížel na to, co si kdo o jeho metodách myslí.

Trpěla jsem výčitkami svědomí. Pokaždé, když jsem neudržela na uzdě svůj vztek a Tondu jsem okřikla. Nebo když jsem sklouzla k některé z vět, které si všichni tak dobře pamatujeme z dětství.

„Protože jsem to řekla.“

„Aby ses měl na co ptát.“

Jenže postupem času jsem si všimla, že zatímco některé věty se u mě opakují, jiné nepoužiju prakticky nikdy. Třeba „Okamžitě se uklidni.“, kterou zase slýchávám od Vládi. A on zase neříká ty moje. A některé máme společné.

„Dělat chyby je mnohem lepší, než nedělat nic.“

Billie Joe Armstrong

Perfekcionismus, ke kterému mě rodiče vedli s nejlepším úmyslem, že mi pomůže v životě dosáhnout štěstí, mi pěkně zkomplikoval situaci. Peru se s ním neustále v různých oblastech života, ale už v něm protivníka většinou rychle odhalím.

Naši byli rozvedení a nakopali každý svoje chyby. Táta se velmi pečlivě vyhnul těm, které dělali jeho rodiče. A nasekal svoje vlastní. Máma se mě snažila vychovávat mnohem svobodněji, než bylo obvyklé nejen u jejích poměrně přísných rodičů, ale i v té době, kdy mě vychovávala. A pochopitelně se nevyhnula spoustě s láskou páchaných zločinů.

A my? My se snažme nedělat chyby, které dělali rodiče našich rodičů. Snažíme se nepředávat dál chyby, kterých se na nás dopustili naši rodiče. A samozřejmě děláme svoje vlastní. My totiž taky nemusíme být hned dokonalí. Stačí už jen taková maličkost – nerezignovat a dělat všechno tak, jak nejlépe dovedeme. Ale – jak říká Jaroslav Dušek – ne lépe.

Odveďme svůj díl a nevyčítejme si, že nejsme dost dobří rodiče. Jsme totiž ti nejlepší rodiče, jaké náš syn má.

rpt

Good enough parents

In a free school, a man accustomed to the mainstream gets into the society of people he may not have been accustomed to. They are people who inadvertently can create feelings of resistance (in people who think diametrically different) or feel inferior – in people who tend to think that children are also people. And these are the two of us. Tereza and Vlada, Tonda’s parents.

Where we were perceived in our social bubble like very strange, benevolent and free-thinking, we suddenly find ourselves on the other side of the scale. Suddenly we feel inappropriate in such a society. Almost childishly, one is afraid of ever being judged for such an abominable act like limiting games on a tablet.

It was not easy for me to find my lost balance

I barely managed to defend my ‚strange educational methods‘ within my ‚normal‘ close family and non-family members. And now there was an internal battle on two fronts. That’s why Hitler lost. And that he wasn’t looking at what anyone thought about his methods.

I felt remorse. Every time I couldn’t hold my anger at bay, I shouted to Tonda. Or when I slipped to some of the sentences we all remember so well from childhood.

„Because I said so.“

„In order that you have something to ask.“

But over time, I noticed that while some sentences are repeated with me, I never use others. For example, „Calm down immediately„, which I hear sometimes from Vláďa. And he never say mine sentences. And we have some in common.

Making mistakes is a lot better than not doing anything .

Billie Joe Armstrong

The perfectionism that my parents led me with the best intention of helping me to achieve happiness in my life, made the situation pretty complicated. I fight constantly with it in different areas of life, but already in it, I usually find an adversary quickly.

My parents were divorced and made their own mistakes. Dad very carefully avoided those mistakes his parents did. And chopped his own. My mother tried to raise me much more freely than was usual not only for her relatively strict parents, but also for era when she raised me. And of course, she didn‘ t avoid to a lot of crimes made of love.

And we? We try not to make mistakes that our parents‘ parents made. We try not to pass on the mistakes our parents have made to us. And of course we do our own. We don’t have to be perfect right now either. All it takes is a little thing – not to resign and to do our best. But – as Jaroslav Dušek says – not better than best.

Let’s do our part, and do not blame ourselves that we are not good enough parents. We are the best parents our son has.

Tereza Tyburcová
Vyprávím o tom, jakým způsobem se ve svobodné škole učí náš syn a jak se učíme my - máma s tátou. Pomáhám rodičům školáčků ujasnit si, zda půjdou vyšlapanou cestou domácích úkolů a poznámek v žákajdě, nebo se vydají se svobodnou školou na dobrodružnou výpravu. Pro odvážlivce nabízím mapu a kompas. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů