Vojtěchův paradox

Jednou možná budu mít vnouče. A to se možná za třicet let zeptá mého syna: „Táto, a co je to vlastně ten Vojtěchův paradox?“

„Proč to chceš vědět?“

„Mám o tom napsat referát do dějáku.“

A Tonda si možná vzpomene, jak mu bylo osm a díval se 17. listopadu 2021 s rodiči na večerní zprávy.

„To bylo o tom, že zatímco jen v Praze demonstrovalo deset tisíc lidí za zrušení opatření, která tenkrát vláda zavedla, oznámil ministr zdravotnictví v demisi, Adam Vojtěch, další zpřísnění těchto opatření. Proto Vojtěchův paradox.“

„A co to bylo za opatření?“ vykulí oči to dítě.

„To byla taková opatření, která znemožňovala zdravým svobodným lidem chodit třeba do restaurace, k holiči, jít si zalyžovat nebo vzít svoje děti na bazén. Rozdělili prostě společnost do dvou skupin, jedné nechali lidská práva a druhé je radikálně omezili. Omezili ty lidi, kteří se nenechali naočkovat vakcínou, u které ještě nebyly známy všechny nežádoucí účinky, a to přesto, že to očkování bylo dobrovolné.“


Tonda už za třicet let bude vědět, jak to celé dopadlo. Já to teď ještě nevím. Nezbývá mi, než doufat, že k tomu vysvětlení nebude muset dodat:

„Ale ve škole tohle neříkej. Napiš do toho referátu, že zatímco nepřátelé státu protestovali, ministr Vojtěch se nenechal zastrašit a zasadil nepříteli drtivou ránu právě včas. „

To bude totiž všechno záležet na tom, kam tohle všechno nakonec povede. Pro nás je totiž teď právě ten 17. listopad 2021. A já a můj muž jsme postaveni před nutnost rozhodnout se, co dál. 

Naočkovat se?

Naočkovat se je pro nás tím nepřijatelnější volba, čím více jsme do ní tlačeni. Jestliže jsme snad ještě před půl rokem uvažovali o plusech a rizicích, dnes už to neplatí.

A tak už za pět dní pro nás nastane bůh ví jak dlouhé období, kdy nebudeme mít stejné možnosti a práva jako lidé, kteří mají průkaz o prodělané nemoci (platný půl roku) a nebo o očkování. Ano, za uplynulé dva roky jsme už takto byli omezeni dlouhou dobu, dokonce přechodně i více. Ale jeli jsme v tom všichni, ještě nikdy jsme nebyli takto bezprecedentně znevýhodněni oproti jiné skupině obyvatel. 

I když…

Jeden precedens by se přeci jen našel. Myslím, že to tenkrát začalo někde kolem města Norimberk, přibližně okolo roku 1935, ale pokud je mi známo, zatím každý, kdo na tuto paralelu upozornil, byl vyhozen z práce, obviněn z urážení obětí nacismu, z cynismu a vůbec celkově napadán. Hmmm…

„Dlouho jsem si říkal: No co, jsem český kluk, nikdo na mě nepozná, že jsem židovského původu. Takže jsem chodil třeba do biografu… a nekladl jsem si žádná omezení… 

Od září 1941 jsme ale museli nosit na přední straně oděvu velké žluté šesticípé hvězdy s nápisem Jude. A to byl pro mě šok. To jsem oplakal, protože to pro mě byla taková první skutečná připomínka, že už nepatřím do české společnosti. Bylo pro mě nepředstavitelné, že bych měl chodit mezi ostatními obyvateli Prahy nějak označen,“ říká historik Toman Brod, ročník 1929, a dodává:

„Maminka mne tehdy vzala k židovskému zubaři, vyprávěla mu, jak jsem se kvůli hvězdě rozplakal – a ten zubař prohodil památnou větu: Chlapče, já se obávám, že ještě budeš mít vážnější důvody k pláči. Měl pravdu.

https://plus.rozhlas.cz/kdyz-nam-naridili-nosit-hvezdu-plakal-jsem-v-zari-1941-byli-zide-u-nas-vydeleni-8574286

Takže co teď?

Dát průchod svým emocím a bojovat? Tato varianta byla dlouho ve hře. Dokonce už byla částečně zahájena. Jenže bývám důsledná a dosud jsem věnovala tolik času hledáním podkladů, ověřování zdrojů, studování paragrafů, že to rodina silně pocítila a stejně bych toho času potřebovala mnohonásobně více, aby moje úsilí mělo nějaký význam. Navíc to velmi odneslo moje naladění, vztek se snoubil s frustrací a to nepřineslo nic dobrého nikomu. A navíc – imunitu si věčně nabručenej člověk udrží jen sotva.

Krátce řečeno – boj by nás zničil. Osobně i jako rodinu.

Podvádět? Naprosto pochopím, že to pro někoho může být cesta. Nikoli však pro nás.

Rezignace? Ztráta smyslu, pocit, že nemám na svůj život vliv. Neznám rychlejší cestu s covidem na JIPku. Snad jen strach. Už můj děda říkal, že nejhorší smrt je z vyděšení.

No jo, ale co teda zbývá?

Lidé dokázali přežít i v mnohem horších podmínkách. Zachovali si lidskost, nevzdali se, zůstali věrni svým hodnotám, hledali za každých okolností smysl života a vždy si uvědomovali, že existuje území, kam mocní nemají přístup, a že ho nosí v sobě.

A nám k tomu zůstalo ještě poměrně široké pole, po kterém se můžeme pohybovat svobodně, přestože si mocní současného světa uzurpují nemálo z našich práv.

A právě to máme v plánu.

Výzva přijata…

PS: Našimi nepřáteli nejsou očkovaní. Ani my nejsme jejich nepřáteli. Naším společným nepřítelem je kdokoli, kdo se snaží obrátit jakoukoli situaci ve svůj vlastní prospěch na úkor ostatních a neváhá k tomu použít všechny dostupné prostředky.

Tolik křičí, protože lež potřebuje, aby jí někdo věřil. Pravda tu zůstane, i kdyby všichni oněměli.

A tak, dokud nás nebude ještě více, dokud s vakcínou nevyvanou i iluze působené planými sliby, budeme stát ve své síle a čekat, až lež ochraptí.

Dá bůh, že to bude brzy

Tereza Tyburcová
Jsem vypravěčka hojivých příběhů, maminka unschoolera a žena výjimečného muže. Ve svých příbězích jemně nasměruji Váš pohled tam, kam se obvykle nedíváte. S proměněnou perspektivou začnete nahlížet na svět trochu jinak  a začnete tvořit tu nejlepší verzi svého bytí. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů