Těhotenství mění status ženy – ať chce nebo ne


Dítě, rodina a jiné kalamity aneb výlet do historie mého starého blogu.

Těhotenství je jiný stav. Pro mě byl jiný třeba v tom, že po všech těch kontrolách jsem byla schopná na požádání ukázat frndu třeba pekaři na ulici jen proto, že má bílý plášť.

Podle toho, do kolika všelijakých vyšetření mě doktoři manipulovali, bych odhadovala, že čekám nejmíň vodíkovou bombu. Ačkoli – daleko od pravdy jsem nebyla, ale o tom až jindy.

Na začátku gravidity jsem spala, kdykoli to bylo možné. Po příchodu z práce, kde mi padala hlava na stůl, jsem se odložila doma na gauč, abych večer vstala, navečeřela se, vysprchovala a šla spát. To bylo skvělé období. Minimálně v tom, že jsem ještě mohla ležet na břiše a bolela mě jen prsa.

Postupem času mi začalo být špatně, a tak jsem, poučená z filmů, očekávala ranní zvracení. Chyba lávky! Špatně mi bylo pořád a vyzvracet jsem se – nevím proč – nemohla.

Vlastně jednou ano. Nacpala jsem se k prasknutí vepřových řízků s bramborovou kaší. Sotva jsem odložila talíř, přišel jeden z našich pejsků (jestli něco nezbylo) a krknul mi přímo do obličeje. Tak tak jsem doběhla (už s plnou pusou), ohodila záchod zevnitř, zvenku, podlahu, sebe a nakonec i topení, ze kterého zvratky odkapávaly s tupým pleskáním na zem. První, co mě napadlo? Že jsem se s těma řízkama nemusela u té plotny crcat.

Poměrně záhy mě začala bolet záda, občas mi vypověděla službu hlavně levá noha, takže jsem párkrát umístila své více a více kombajnovité tělo na podlahu, případně na chodník. Doktoři nepomohou, nic neudělají, nic nepředepíšou. Všechno by mohlo ublížit miminku. Zřejmě mu nemůže ublížit maminčin pád na břicho pod jedoucí vůz. Nu což.

Postupem času jsem začala nenávidět větu „To musíte vydržet, maminko!“, i oslovení maminko jako takové. Ve chvíli, kdy žena otěhotní, přestane existovat coby samostatná, svéprávná osoba. Už na ní nezáleží. Je jen nádobou na dítě a od teď už jen nesmí a musí. A nejvíc jsem se pobavila u článků, jak na sebe nemá člověk (pořád ještě člověk?) přestat dbát ani během těhotenství.

Mezi nejčastější rady patřily např. tyto:
Natřete to strijím! Nejlepší je, když Vás bude mazat partner! Nevím, zda olejíčky a krémíčky opravdu fungují, nicméně postupem času jsem byla ráda, když jsem vypochodovala z koupelny, aniž bych okem zavadila o jakoukoli lesklou plochu, která by mohla odrážet můj obraz. Potkal-li někdo z vás v létě 2012 na Zličíně v Metropoli těhotnou, která nahlas lkala, že „prostě nemaj plavky na hrochy“, byla jsem to já.

Kupte si krásné těhotenské oblečení! Rodila jsem v lednu. Za dvoje džíny a dvě trička jsem utratila majlant a tahala je pořád dokola. Tudíž jsem zimní bundu vyměnila pouze za obrovský svetr s chlupem dovnitř. A vzhledem k tomu, že zapnutí bot byla najednou nová olympijská disciplína, tento outfit jsem doplnila crocskami taktéž s chlupem dovnitř. No, byla jsem hvězda. Nejvíc jsem užila dvoje těhotenské tepláky. Kdyby se nerozpadly, nosím je dodnes.

Nechte se obskakovat! Tatínka jsem zaměstnávala hlavně dovozem z McDonald´s a přetáčním mého vorvaňovitého těla z boku na bok, popřípadě zvedáním z postele (díky zádům sama téměř neschopna tohoto úkonu).

Neodpírejte si sex v těhotenství! Jednou jsme se o to pokusili. Já jsem se snažila na chvíli zapomenout, jaká je ze mě hrošice. A on asi taky. Jinak nechápu, jak zajistil erekci. Při prvním zasunutí v poloze zezadu jsem okamžitě utekla dopředu. Tím směrem byl záchod. Nevím, jak mohou ostatní těhotné souložit a nepomočit partnera.

Porod? Ten by byl kapitolou sám o sobě. Bude stačit, když řeknu, že byl dlouhý. A hodně bolestivý. Jestli bolí kopanec do koulí jako porod (o čemž pochybuji), zkuste (pánové) být kopáni do rozkroku dvacet hodin v kuse se stále se zkracujícími pauzami. Porod byl fyziologický, bez tišících prostředků. Byl to fakt british.

Několik hodin po příjezdu do porodnice nastala změna letopočtu. Nastalo „po Kristu“. Narodil se nám syn, malý princ, a už nikdy nic nebude jako dřív. To bylo to jediné, co jsme věděli.

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů