Sólo pro prkýnko aneb hitparáda zlozvyků

Můžete vyletět z kůže, když posté utíráte zrcadlo od pasty? Nebo nedokážete pochopit, proč váš muž nikdy nenajde v komodě obr osušku, ale kde má v dílně jaký pidišroubováček ví i o půlnoci z hlavy dvě vteřiny po násilném probuzení?

Zlozvykům, které nikomu neubližují, říkáme u nás doma malý věci. Narozdíl od velkých věcí (jako jsou nevěry, neúcta, unfair jednání, lži a tak podobně) se s nimi dá buď něco udělat, nebo se jim dá zasmát, nebo se s nimi dá celkem dobře žít. Navíc nějaký ten zlozvyk má každý z nás, takže většinou není úplně na místě cítit se ukřivděně.

Jedeme v tom všichni

Když projedete internetové diskuse, můžete narazit na skutečné poklady. Pár jsem jich vybrala jako příklad. Musím říct, že jsem se i dost nasmála.

Ten můj tráví na záchodě taky mládí, nechápu, co z toho má. Prkýnko nechává samozřejmě nahoře, nikdy nedá nový toaleták, když dojde, prostě tam nechá na tom držáku prázdnou ruličku a pak mi tvrdí, že to on ne, že poslední jsem byla na záchodě já, to bych vyletěla z kůže. Taky mě strašně vytáčí, že nikdy nezavírá pastu na zuby a ta pak vysychá a je po něm věčně zaflákaný umyvadlo od pasty a já to pak musim seškrabovat.

Poloha záchodového prkýnka je už takovou klasikou. Chlapi ho chtějí nahoře. My ho chceme dole, protože porcelán při nečekaném dosedu studí. Navíc nejedna žena díky pár centimetrům výškového rozdílu už zažila pocit, že se právě málem zabila, nebo aspoň zmrzačila. To je bod, který je řešitelný celkem snadno.

Průměrně inteligentnímu chlapovi se dá obstojně vysvětlit, že při čůrání v sedě testosteron neubývá. V ostatních případech může zafungovat varianta – zavřít i deklem, aneb pro všechny stejné podmínky.

U nás doma jsme elegantně vyřešili například zubní pastu. Máme každý svojí, každý si mačká od konce či od prostředka jak je libo. (To jsme ale pašáci, jak jsme na to vyzráli 🙂 )

Za geniální považuju konec hádek o prázdnou ruličku od toaleťáku. Vedle mísy wc je drátěný trojkošík na kolečkách. V mém „montessori období“ sloužil jako úklidový vozíček pro Toníka. Dnes obsahuje čtení, dámskou hygienu a – velké množství náhradního toaleťáku. Nový je kdykoli po ruce, prázdná rolička míří do speciální etue; dá se pak použít pro zabalení zmiňovaných použitých dámských potřeb před vyhozením. Prosté, ale účinné.

Nejsi magor, ale jak to vydržet, to nevím, ale jak kdybys psala o mně, my jsme spolu od mých 15-ti, takže 21 let, z toho posledních deset let mě každé ráno dráždí, když snídá. Snídá jogurt a pak vyškrabuje kelímek, on ten prázdný kelímek škrábe snad 10minut, poškrábe, přísahám, že na té lžičce už nic není, šup lžičku do pusy a škrábe znovu a znovu. Taky je to perfektní manžel, ale ať neškrábe ten zpropadený kelímek!

Tak proč to děláš, když ti to vadí?

Několik let mi třeba vadilo, že můj muž dává ponožky do špíny tak, jak se mu je zrovna podaří sundat. Některé na líc, jiné na rub. Pořád jsem ho kvůli tomu peskovala, protože strkat ruce do pracovních ponožek velikosti 47 až po loket, nepatří zrovna k mým oblíbeným kratochvílím. Až mi jednoho dne řekl „Tak proč to děláš, když ti to vadí?“

… No jasně, proč to vlastně dělám? Chce to po mě někdo? Nechce. Tak jsem to dělat přestala. Jak je tam hodí, tak je vyperu, tak je pověsím a stejně tak je i složím. Však on si je na nohy naruby nedá. A je klid.

Někdy považujeme za zlozvyk nebo za neúctu k sobě i věci, které tím prostě nejsou. Jen v té naší hlavě máme zakódováno, že něco nějak má být. Ještě nikdy mi žádná kontrola nepřišla zvizitýrovat ponožky v šupleti. Do toho nic není s prominutím ani takové instanci, jako je maminka nebo tchýně.

Mě jednu dobu šíleně rozčilovaly ručníky. Když se utírá, tak ho sundá a pak ho dá zpátky, ale nepověsí ho za poutko – NIKDY! – ale vždy ho tam na ten háček napíchne.

Reakce si můžeme vybrat

Já už zadala projektantovi projekt, jak doštěřím peníze, přistavím jednu velkou místnost, a bude tam mít svojí koupelnu. A možná ho donutím, ať tam chodí snídat.

Existují různé, lepší i horší způsoby, jak se popasovat se zlozvyky partnera. Někdo se vyvzteká u kamarádky nebo na diskuzním fóru a stačí mu to jako upuštění páry. Do té doby, než se zase nahromadí.

Jooo, a otevřený dveře na záchod, takže smrdí celá předsíň. Pak lítá se sprejem jak čmelák, a to je ještě horší, jak se ty smrady promíchají.

Sedí u stolu, pak jako když nadzvedne zadek a prdne si. Dále dělá z holubů v nose kuličky a hází je po bytě. Škrábe se na kulích a plýtvá vodou…

Inu, každý se s tím vyrovnává po svém. Někdo donekonečna sekýruje, většinou bez valného účinku – výjimky ale potvrzují pravidlo. Nakonec třeba partner vymyslí orginální řešení.

Jo a věčný téma zvednuté/nezvednuté prkýnko. Chlapa už ty moje pindy taaak štvaly, že si normálně pořídil mušli na WC, ještě že je tam na ní místo, a je klid.

Jiní si uvědomují, že mohou toho druhého taky něčím štvát, tak sázejí na oboustrannou toleranci a humor…

Já se se svým přítelem (budoucím manželem) naučila být hooooodně tolerantní. Kdysi me vytáčelo snad úplně všechno, taky jsme ten první rok, co jsme se spolu nastěhovali, měli pěknou krizi! Ale on toleruje mé zlozvyky a já zase jeho. Naučili jsme se některým zasmát, než aby jsme se jeden druhého snažili převychovat. Některé jsem od něho dokonce přebrala a už mi přijdou normální.

…zatímco další trénují, aby tohoto bodu byli schopni dosáhnout.

Jinak mě taky točí tisíci různými způsoby, ale jsem celkem v klidu a někdy se stane, že ani nic neřeknu. Třeba dneska si přines boty, které na sobě dlouho neměl, přišel ke dřezu, bafnul houbičku na nádobí a začal si jí drbat celý vršek bot. Tak jsem jenom polkla a v duchu si opakovala: „Pod dřezem je spousta nových houbiček, pod dřezem je spousta nových houbiček…“

Řekla bych, že celkově se se zlozvyky partnera lépe vyrovnávají chlapi. Jako kdyby měli od přírody nastaveno, že jsou to právě malé věci a že není potřeba plýtvat energií a otravovat rodinné ovzduší kvůli nepodstatným záležitostem.

A mě třeba rozčiluje tím, že když si chystá nějaké jídlo, tak všechno nádobí, co použije, naskládá do dřezu a umyje to až další den. Což mi docela vadí – dřez plný špinavého nádobí. Ale nikdy jí nic nevyčítám, prostě to z toho dřezu naskládám do myčky a tu pustím. Jak jednoduché, není potřeba dělat scény.

Jakoby si uměli lépe uvědomit, že to vadí jim, ne že se to má. To ženy často nevnímají (omlouvám se výjimkám). Často slýchám stížnosti na laxnost chlapů v úklidu. „Nikdy to neudělá pořádně!“ nebo „Nepochopí, že když se myje nádobí, patří k tomu i linka a sporák!“

Když myje nádobí, nevyždíme houbičku a neutře dřez! Když ho o něco poprosím, aby uklidil, udělá to vždy jinak…prostě špatně.

Ale kdo je ten arbitr, který určí, co je správně a co ne? Pak se divíme, že to raději přestanou dělat úplně… „On mi vůbec s ničím nepomůže!“, „Na všechno jsem sama!“

Domácnost je přece společná!

Můžou za to programy v naší hlavě. Takto se to má dělat, tak je to jedině správně. Nejdříve se myjí skleničky, pak talíře, příbory a nakonec hrnce a pánve. Podlaha se vždycky musí mýt aspoň na dvě vody. Nádobí se utírá.

Kde se tam ty programy vzaly? Často v původní rodině. Maminky nás to učily, hlavně nás holčičky – budeme se přeci jednou starat o vlastní domácnost. Ano, vlastní domácnost. Jsem toho názoru, že chceme-li to po svém, pak si to dělejme samy. Chceme-li mít společnou domácnost, pak hledejme společná pravidla.

Vždyť my jsme ti, kdo si tvoří svůj život. Rozdíl je jen v tom, že jedni si to neuvědomují a chyby vidí jen všude kolem, zatímco druzí se rozhodli, že si ten SVŮJ ŽIVOT vymazlí nejlépe, jak dovedou. Pro ty druhé jsem založila Divotvorný budoár✨ Inspirativní a podporující skupinu proaktivních žen. Pokud cítíte, že to je váš případ, buďte vítána→→