Sněhulák
Ruce ho hřály. Pod jejich doteky zároveň rostl i tál. Hned sem a hned
na druhou stranu smýkaly jeho těžknoucím tělem. Ani se nestaral, zda bude šišatý, malý a nebo kolohnát. Bavil ho smích toho chlapce, když zakopl a spadl a svůj obličej bezděčně obtiskl do vrstvy čerstvého prašanu.
Bylo po vánocích a ty byly letos konečně bílé. Dětem napadl sníh. On tedy napadl i dospělým a řidičům, ale ti na něj spíš nadávali. Zato dětem ho nebylo ani třeba převazovat mašlí. Hned tvarovaly v rukou koule a cvičily se v hodu na pohyblivý cíl.
Dětství si nedělá starosti. Dětství je stav, který duchovní mistři z celého světa touží znovu nalézt. Dětství si užívá, co mu okamžik nabídne. Nemá žádná očekávání a nevyčítá. Až když dítěti vezmeme zář z jeho očí a schováme mu jí až „na potom“, pak se začne stávat vzpurným a nevděčným, náročným a rozmrzelým. Teď ale ještě ne. Teď má v rukou kouli, napřahuje se a celým tělem vnímá, jak jí konečky prstů dodaly ten správný švih.
„Jau!“ vyletí paní se zvlhlou trvalou a vyklepává sníh zpoza límce. „To nemůžete dávat pozor, spratci mizerní?!“
Spratci mizerní sebou trhnou a na okamžik ustanou v pohybu. Ovšem jen do té chvíle, než někoho z nich napadne: „Postavíme sněhuláka!“
A tak s ním koulely sem a tam a dobrý pozorovatel by si mohl všimnout jemného třpytu, který kolem nich vytvářel stříbřitou aureolu. Tak se dá někdy zahlédnout čistá radost ze života.
A měl jí i sněhulák. Když mu konečně děti urovnaly oči tak, aby nešilhal, rozhlédl se kolem sebe a okamžitě tu byl rád. Kdosi mu nasadil i černý klobouk, takže to byl velký fešák. Byl by se však spokojil i s děravým hrncem, jen když tu zase může být a koupat se v té čisté a zářivé energii.
Maminka dvou z dětí přestane utírat nádobí a zadívá se z okna kuchyně. V koutku oka se jí sbírá na slzičku.
„Jak všechno letí…“ napadne jí. „Ještě včera si neuměly samy ani vysmrkat nos. A dneska válí koule jako hrom. A zanedlouho bude po sněhu a na trávě se bude stydět už jen mokrý černý klobouk. A děti dospějí a taky zestárnou a my už tu pak s tátou nebudem. Z kolika vloček se asi skládá sněhulák?“ bezděčně přeleští okno utěrkou. „A z kolika okamžiků dětství?“
Náhle měla pocit, jako by se na ní ten bílý panáček přes okno do kuchyně zahleděl.
„Z tolika okamžiků, kolik si jich uchováš. Když si tu přítomnost obtiskneš do sněhu jako ty zčervenalé tváře. Když najdeš čas se aspoň zahledět přes okno. A nebo dokonce přijdeš k dětem blíž. Možná si ještě vzpomeneš, jak jste si s bráchou dělali klouzačku na cestě za domem, až si na ní sousedka málem zlámala nohu, jak pěkně jezdila. Nebo jak jste lámali rampouchy a olizovali je jako nanuky.“
Vzala mrkev a vyšla ven. Dívala se mu do očí.
„Jak to všechno víš? Vždyť je ti s bídou půl hodiny,“ pomyslela si.
„Mě je půl hodiny, ale voda je stará. Já jsem voda. Odcházím a zase se vracím. Jsem klouzačka, rampouch i sněhulák. Však i vy jste hodně z vody. Když zemřete, vracíte jí zemi. Ale vaše duše… ta odletí. A když už jí to bloumání po nekonečnu přestane bavit, tak se zase narodí. Setkáváme se znovu a znovu. Nebojím se smrti, protože to je jen transformace. Tak už se taky neboj a na jaře neplač, až tady zbyde jen klobouk.“
Chvíli ještě váhala. Nakonec zvedla koutky úst, utřela tu ještě nedoklubanou slzu, zkušeně mu z mrkve naaranžovala nos a udělala teatrální pukrle na znamení díků. V tom dostala koulí za krk. Věnovala sněhulákovi rošťácký úsměv, pak se otočila na patě, zaměřila střelce a přešla do útoku. Kolem to jemně stříbřitě zajiskřilo.
