Před porodem jako před Kristem

Dítě, rodina a jiné kalamity aneb výlet do historie mého starého blogu.

Porod prvního dítěte může rozdělit život na dva různé letopočty. Před dítětem a po dítěti. Než jsem se rozhodla otěhotnět, léta jsem na dotazy ohledně potomstva odpovídala prostou větou. „Až se budu chtít o někoho starat, tak si koupím psa.“

Máma, která střílí

Až budu jednou svému synovi vyprávět, že jsem jezdila na motorce (nikoli jako „baťůžek“, ale jako hrdá majitelka ŘP sk. A) a střílela z pistole v rámci výkonu povolání, nebude mi věřit.

Měla jsem ráda svůj svobodný život. Měla jsem práci, pronajatý byt, motorku, kamarády, chodila jsem do posilovny. Nechodila jsem do fitka hubnout. Chtěla jsem krásné svaly. A taky se mi to povedlo.

Měla jsem úžasného trenéra (mého kamaráda), který mi pomohl z mých rozteklých 55kg udělat nádherných štíhlých 62kg, přestože jsem jedla jako kombajn. Dřela jsem jak kůň a strašně mě to bavilo. Po prvním tréninku jsem se sice nemohla sama ani napít, ale nabíjelo mě to neskutečnou energií.

Chodila jsem s partou do hospody, jezdila na motorkářské srazy, cokoli jsem si oblékla, všechno mi sedělo. Nikde nic nechybělo ani nepřebývalo, na bazéně jsem se mohla soustředit jen na slunce a vodu. A na beachvolejbal.

Myšlenka na potomstvo pro mě byla jako z cizího světa. Kdykoli se mě někdo ptal, „kdy už do toho prásknu“, nechápala jsem, jak mi můžou přát takovou věc. Věděla jsem, že jednou dítě chci, ale to „jednou“ bylo přece ještě daleko. Jsem mladá, nezávislá, celkem si život užívám, tak proč bych měla mít utrum? Moje představa o dětech se shodovala s názorem jednoho mého bezdětného kamaráda, který už překročil padesátku. Ten vždycky říkával „Děti jenom řvou a smrděj“. A tak jsem si pořídila psa.

Ve dvou se to lépe táhne

Sotva se u mě štěndo zabydlelo, přijel taky můj princ na bílém koni. A začalo jedno z nejlepších období mého života. Začala jsem pracovat na směny a přestala cvičit, jelikož můj rozhozený biorytmus si nějak nedovedl představit jít tahat železo po noční, před noční, ani kdykoli jindy. O nic nešlo, postavička byla ham ham a sex k snídani, obědu i večeři mi celkem uspokojivě vynahrazoval pohybový deficit.

Přestěhovali jsme se do většího bytu, žili spokojeně, měli jsme se rádi. Sexu sice ubývalo, ale nejsem blázen. První rok byl za námi, tak z frekvence několikrát denně přejít na několikrát týdně je skoro pud sebezáchovy.

Jenže moje tělo nedostalo žádnou náhradu, naopak jsem mu uštědřila ránu pod pás tím, že na noční jsem spořádala, cokoli mi přišlo pod ruku. Byla jsem zvyklá na nadstandartní přísun jídla, bez kterého by prostě cvičení vytoužené výsledky nepřineslo. Jenže přísun zůstal, výdej zmizel. A já začala vesele přibírat. Pořídili jsme si druhé štěně.

Postav dům, zasaď strom

Rozhodli jsme se pořídit si na hypotéku starý domek. A když říkám starý, myslím postavený ještě za císaře pána. Ještě před rokem 1890. Brzy jsme přišli na to, že ideální by bylo ho strhnout a postavit nový, protože tolik překvapení, co tento dům skrývá, nezažijete ani na stezce odvahy. Nicméně finance a moje láska k historickým hodnotám zapříčinily, že domek stále stojí, bydlíme v něm dodnes a horko těžko z něj tvoříme domov.

V době, kdy jsme se přestěhovali, jsem už měla asi 65kg, v nepopsatelném stavu. Nejsem nijak vysoká, ale přesto, že se stále nedalo mluvit o bůhvíjaké nadváze, byla jsem se sebou nespokojená. Přidaly se i další problémy (jako všude), které se naštěstí netýkaly vztahu nás dvou. Frekvence postelových radovánek klesla k nule.

A někdy v této době jsem odešla z bezpečnostních složek a šla pracovat na stálou ranní do zdravotnictví. Práce skvělá, srovnaly se mi biorytmy. To už začaly dotazy na miminko sílit a já i princ jsme se vehementně bránili. Jenže jednoho dne, během cca patnácti minut, jsme společně došli k názoru, že není na co čekat, že čím později, tím hůř a že jistotu budoucnosti nebudeme mít nikdy a splacenou hypotéku jen o málo dříve. Vysadila jsem antikoncepci a začaly druhé líbánky.

Dokud to jde

V mém okolí je nemálo párů, které po letech snažení podstupují jedno IVF za druhým v touze počít. Tudíž když jsem se po čtyřech měsících bláznivého sexu (nikoli z touhy po početí, ale z navrácené touhy k sexu jako takovému) rozhodla, že znovu začnu cvičit, myslela jsem, že teď přichází to nejhezčí období v životě.

Kontaktovala jsem svého bývalého trenéra a zajeli jsme i s princem za ním a jeho slečnou, aby mi pomohl naskočit zpátky. Tentokrát to totiž mělo být jinak. Tentokrát jsem musela nejdřív zhubnout (což jsem neuměla) a pak teprve jsem mohla cvičit tak, jak jsem byla zvyklá.

Popíjeli jsme kafíčko a debatovali o „strategii“, když můj princ pronesl: „Stejně nechápu, proč chceš začít cvičit, když jsi těhotná.“

Hrozně mě to rozčílilo. Já těhotná nejsem, tak nevím, proč mele takové nesmysly. No, celkem jsme se porafali, i když ne nijak dramaticky. Rozsoudil to až trenér, který nám doporučil koupit test, ať je jasno. Ten jsem si udělala ještě ten den večer. Objevily se dvě čárky a já jsem začala brečet. Zoufalstvím.

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů