Osudová žena v mém podání

Nevím jak vy, ale já mám o femme fatale poněkud idealizovanou představu. Je to žena, jejíž pohled do očí zanechá v muži doživotní stopu. Gesta jejích paží se mu vryjí navždy do paměti.

Za každých okolností je upravená, má ladné pohyby a podmanivý hlas. Ráno jí voní z pusy a neprdí. Femme fatale je šarmantní žena, o kterou muži bojují. Je tajemná a jen zřídkakdy to může být matka.

Já matka jsem…

Se svým mužem žiju už deset let. Viděl mě ve všech myslitelných i nemyslitelných situacích, v jakých jen muž může svou ženu vidět.

  • Viděl mě opilecky zvracet do křoví
  • Viděl mě opilecky zvracet do záchoda
  • V těhotenství mě viděl pozvracet záchod, podlahu, nádržku na vodu a topné těleso na jedno nadechnutí
  • Nějakou dobu po porodu mě viděl učůrávat při skákání přes švihadlo
  • Viděl mě s rozmazanými líčidly opilecky brečet, že už nejsem ani mladá, ani krásná. A že jsem na mateřské přišla o dobrou polovinu slovní zásoby.

A to vyjmenovávám jen ty jakž takž publikovatelné situace. Jak jsem už jednou řekla – můj muž je hrdina. Viděl a zažil toho se mnou tolik, že by zasloužil metál. A zdá se, že přes to všechno mě stále miluje. A já si ho neskonale vážím.

Navíc ještě pořád ze sebe dokážu vykouzlit oslnivou krasavici. Tedy, alespoň když je pozorovatel tupozraký shovívavý. Dobrá, ještě pořád se dokážu uvést do stavu, kdy mohu bez větších obav vyrazit mezi lidi. Jen mi to každý rok trvá o něco déle.

Dnes jsem si musela přiznat, že už jsem za zenitem

Dnešní sobotní ráno by bývalo bylo poklidné, kdyby nás nekompromisně nevzbudil synek.

“Mami, vstávej, je ráno.” oznámil mi stojíc mezi dveřmi, kterými dovnitř proudily davy rozvášněných psů.

“Hnhnbrknyhndláuc” argumentuju s obličejem zabořeným do polštáře, že mám ještě noc.

V tu chvíli už po mně dva psi šlapali, jeden se mi dobýval pod deku a ten čtvrtý (čtvrtá) se jala mi dost barbarským způsobem vykonávat ranní hygienu obličeje. Pro mé rozvolněné tělo nebylo příliš vhodné zatnout se nečekaně na tolika místech najednou. Tu mě bodlo, tam mě píchlo. Nejsem už nejmladší, taky nejsem úplně pečlivě servisovaná.

“No tak, mám hlad, vstávej prosím.” naléhá předškoláček.

“Ehndlekňátroš hustíkrndly.” přemlouvám ho, aby si vzal z lednice jogurt.

“No tak mami, vstaneš už prosím?” nevzdává se.

Copak mi nerozuměl? Dva psy mám už pod dekou, třetí po mě rajtuje a chce pustit na dvůr. Čtvrtá se nenechá ničím rozhodit a dál mi olizuje obličej, krk i ruku, kterou se snažím jí odehnat.

“Ehňmaštán khtléned.” posílám ho vyčistit si zuby.

Najednou se vedle mně zvedne peřina. Rošt téměř neznatelně vrzne a ozve se dvojité plesknutí bosých nohou o podlahu. Můj muž se obětoval, nechal mě ležet a sám vstal, aby obsloužil naše hrabátko. Zaslouží si mou úctu.

Za moment už ho slyším, jak posílá Toníka vyčistit si zuby (srozumitelně) a vypouští psí komando ze dveří. Registruji, jak v kuchyni cvakla konev a odplouvám na spánkovém obláčku do příjemné náruče ranního “ještě chvilku”. Slyšela jsem sice jakoby z dálky klapnout dveře, ale než mi došlo, že se naše komando řítí domů z toho mrazu, bylo už pozdě.

Nestihla jsem zareagovat a včas se schoulit do klubíčka. Naskákaly na mě jako berňák na neplatiče. Myslela jsem, že mi přerazily aspoň pět až osm žeber. Cukla jsem sebou, jenže něco ve mně se zdálo nebýt spokojené s tak prudkým pohybem.

A tak jsem dnes ráno vstala z postele s poněkud nepříjemným pocitem v bederní oblasti. To je samá femme fatale, femme fatale… Hexenšus je taky tajemné cizí slovo. Nejsem sice v němčině zrovna honěná, ale našla jsem si, že to, co je česky překládáno jako ústřel, znamená doslova střela čarodějnice. To sedí.

Úleva se dostavila v pozici mírného předklonu. Byla jen dočasná (úleva) a nešla vrátit zpět (pozice). Další úleva se dostavila ve větším předklonu. Tak jsem se ještě před snídaní dopředkláněla do pravého úhlu.

Nechápejte mně špatně

Ke svému muži samozřejmě chovám náležitou úctu. Ale že bych se před ním musela klanět až k podlaze, to ve zvyku nemám. Spíše než jako „osudová ŽENA“, připadám si častěji jako „ranami osudu stiŽENA“. Čert ví, jak je to doopravdy.

Když zadám do překladače slovní spojení „femme fatale“, zobrazí se očekávané „osudová žena“. Když ale chci vědět, co znamená „fatale“, objeví se český ekvivalent „smrtelný“.

Smrtelná žena..? Že by žena z masa a kostí? Dá se tedy říci, že nakonec jsem více femme fatale, než třeba Marilyn Monroe? 

Nikdo se na mě nemůže zlobit. Jsem matka dočasně v předklonu, nemám ladné pohyby ani podmanivý hlas a občas něco pozvracím. Pupupidu…



Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů