Občasně míchnutá

Položila jsem telefon a šla urovnat přehoz na gauči. Hanka u mě byla během čtvrt hodinky. Na její nasupené tváři byly vidět zaschlé potůčky slz. Nedalo moc práce pochopit, proč se u ní vztek střídal se zoufalým pláčem.  

“Pojď dál, ty Soptíku” vítám jí s vědoucím povzdechem. Není to poprvé a nejspíš ani naposledy, co stojí s rozpaženýma rukama mezi mými futry a zhluboka dýchá.

“Chápeš to? Jeden větší idiot než druhej! A když už to konečně vypadá životaschopně, tak ti to podsekne nohy čerstvě po sestěhování.” skopne obě kecky, aniž by se zdržovala s rozvazováním. “Neumí uvařit rejži!” vyrazí ze sebe tu nejkratší verzi, přestože je jí jasné, že bude muset následovat i ta delší, vysvětlující.

Hanka je rozvedená. Svého manžela vroucně milovala a on miloval ji. Plných osm let. On měl jen jednu jedinou mouchu. Ignoroval návody a všechno dělal po svém. Hanka všechno tolerovala. Rozbité věci v důsledku nesprávného zacházení. Neuznané reklamace. Drobné úrazy a mnoho řečí o neodhalené genialitě jejího manžela. Dnes už bývalého.

S Hankou se známe už od školy. Navzájem víme o všech kratších i delších vztazích, povedených i méně povedených rande, o všech trapasech a selháních, touhách a zklamáních. A taky o střípcích čistého štěstí, kdy holka touží zastavit čas a rozprostřít ten pocit na celý zbytek života. Takový okamžik Hanka zažila ve svůj svatební den, kdy se stala paní Nebudovou a kdy jí její manžel, pan Nebuda, přenesl přes práh jejich společného bytu. O osm let později ho otituovala bláznem starým, vrahem a retardantem (nikoli retardem), což jí asi trochu ujelo v důsledku citového pohnutí – tedy přesněji řečeno – v důsledku záchvatu hysterie. Přezdívka Retardant už panu Nebudovi zůstala.

Pan Nebuda se totiž rozhodl, že nebude platit za přezouvání pneumatik. To přece zvládne sám. Věřím, že existuje mnoho mužů, kteří mohou přezouvat gumy na svém autě bez větších rizik. Ne tak pan Nebuda. Muž odmítající veškeré návody a postupy. Hanka, jindy tak tolerantní žena, tentokrát zakročila.

“To nepřichází v úvahu, protože nemáš takový to na to utahování.” pravila.

“Mám kompletní gola sadu.” oponoval.

“Ale nemáš takovej ten rataták, co nadělá spoustu kraválu a utáhne ty šrouby tak, aby se nepovolily.”

“To není absolutně potřeba. Kola stačí normálně utáhnout rukou.” přiváděl jí k šílenství.

“Gumy u auta přezuje mechanik, protože se odmítám někde zabít!” vygradovala hádku po tom, co se ho snažila marně přesvědčit, že nemá potřebné vybavení.

“Ty posero, to auto může v klidu jezdit, i když na každým kole budou jenom dva šrouby.” dokončil dílo zkázy, aniž by si byl vědom, že právě v tomto okamžiku jeho manželství přestalo fungovat. O vteřinu později se z pana Nebudy stal Retardant, o dva měsíce později rozvedený muž.

Od té doby Hanka hledá “někoho normálního”. Každý z adeptů ale do měsíce od seznámení začal vykazovat anomálie neslučitelné s párovým žitím s Hankou. Nešlo o žádné drobnosti. Dalo by se říci, že Hanka má za sebou přehlídku alkoholiků, mamánků, nemakačenků a děvkařů. Jednou se na ní ale štěstí usmálo a ona se seznámila s Tomášem. Tomáš se zdál i po třech měsících být téměř dokonalým, a tak se Hanka uvolila a kývla na společné soužití.

A dnes tu sedí naštvaná a uplakaná u mého stolu a jediné, čím se Tomáš provinil je, že neumí uvařit rýži? To se mi nezdá.

“Tak povídej. Co přesně pan Téměřdokonalý podělal?” zajímám se, sotva před nás položím hrnky s kouřící kávou. Hanka hledá ztracenou rovnováhu, možná přemýšlí, kde začít. Otáčí v dlaních hrneček s pejskem, ze kterého u mě nejraději pije. Nehtem nervózně škrábe drobný kaz, těsně pod ouškem, který vypadá jako naschlý kousek lógru.

“No normálně. Povídám mu – ta voda se vaří moc. Měl bys to ztlumit. A on že prý to není potřeba. Tak mu říkám, že na obalu píšou vařte na mírném plameni za občasného míchání 12 minut”. A on mi úplně klidně odvětil, že návody jsou k ničemu, že takhle se ta rýže uvaří taky. No chápeš to?! No co s takovým klokotem, co vaří rejži kokotem?!”

Pár sekund ticha prosekne burácivý smích. To je celá Hanka. Myslím, že mu odpustí. Ale přezdívku Klokot už mu nikdo jen tak neodpáře.

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů