Nikdy se nevzdávej…

Nikdy se nevzdávej…

…bouchlo mě do očí, sotva jsem zběžně přehlédla regál se sešity všeho druhu. Dnes je první den, kdy jsem dobrovolně vstávala ve čtyři ráno.

Večer jsem nemohla usnout, hlavou se mi honilo tolik plánů. Co budu psát. Kde budu psát. Natěšeně jsem přemítala, jakou rutinu si nastavím, aby mi to přešlo do krve – následuje idealizovaná představa voňavé kávy z mého oblíbeného hrnečku…

Možná to znáte. Moc dobře víte, že máte spát. Pak už jste na sebe i naštvaní, ale tím spíš to nejde. Odhaduji, že více než čtyři hodiny jsem nenaspala.

Budí mě Jarek Nohavica. Anděle v hábitu proklínám každé ráno, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem ani neměla sílu huhlat a nesrozumitelně nadávat, sápajíce se po telefonu, abych svatého Petra umlčela aspoň na následujících pět minut. Tentokrát jsem ztěžka odklopila betonová víčka a nevěřícně jsem zaostřovala na údaj na displayi.

04:00 Posunout budík?

Ano prosím. Co třeba na nikdy? S tlumeným zaúpěním vypnu tu nebeskou bandu a protahuju si ztuhlé tělo. Mimoděk si vzpomenu na Josefa Kemra

“Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál…”

Netuším, jak je to možné, ale když musím vstát po nedostatečně dlouhém spánku, bolí mě každý zastrčený svalíček a každá nepatrná šlaška. Jako by celé tělo protestovalo nad tím zločinem.

Kafe. Je mi úplně jedno, z jakýho hrnečku. Nejlépe nitrožilně prosím. Malinko se pousměju nad představou, jak sestra v nemocnici vypisuje do papírů:

Pacientka hospitalizována pro celkové vyčerpání. Stav se stabilizoval po podání 500ml silné černé kávy intravenózně. Subj.: uvádí svůj stav jako důsledek svobodného rozhodnutí vstávat dříve. Obj.: oběhově kompenzovaná, dopor. vyš. na psychiatrii.

Sprcha ze mě smývá akutní pocit, že do dvou minut zemřu. Myslím, že vydržím ještě tak tři hodiny. Do svítání. Ještě naposledy vidět slunce.

Ta myšlenka mi vlije do žil nečekanou dávku energie. Jasně, je leden. To je měsíc, ve kterém je brzké vstávání vlastně nejkrutější. Člověk už je poměrně vyčerpán nedostatkem denního světla, ale jaro je ještě příliš daleko.

V tu chvíli jsem si představila, jaké to bude v létě.
To bude kolem čtvrté ranní právě svítat. Slunce bude nabírat sílu na odpolední žár. Vzduch bude čerstvý a bude vonět novotou. A jestli se nevzdám, budu se na něj dívat přes okraj hrnečku s kouřící kávou.

A budu psát a nebo prostě jen zírat na ten zázrak jako novorozeně. A psi budou spokojeně ležet kolem mě stočení do klubíček a budou se mnou potichu vítat nový den…

Ok, právě jsem si uvědomila, že to už je třetí zmínka o kafi.

Já jsem totiž přežila až do odpoledne. Kolotoč školky a práce, nákup, i do papírnictví jsem zašla (miluju hezké sešity a bloky a skicáky a ano – vím, že to je úchylka). Zase školka, psy obstarat a na praní dneska kašlu a k večeři budou párky.

Navečer už jsem to nevydržela a Tondovi jsem podstrčila tablet se slovy, že budu cvičit, ať si hodinku hraje. Pokud už mě trochu znáte, tak o jin józe neslyšíte poprvé.

Dělá mi to dobře.. Jo, paráda…úplně cítím, jak to napětí povoluje. Tohle trochu bolí, ale když dám ruce malinko takhle a nohy takhle, tak už je to fajn… dýchám. Měním pozice jednu po druhé a užívám si ten klid.

A pak jsem se v poloze podepřené ryby asi po dvaceti minutách probudila. Na videu už byla Kassandra úplně jinde. Nechápu, jak jsem zrovna v téhle pozici vydržela dvacet minut spát, ostatně pro představu přikládám speciálně pro tento článek pořízenou fotku.

Když dokážu tohle, dokážu cokoli 🙂

Nikdy se nevzdávej…bouchlo mě do očí, sotva jsem zběžně přehlédla regál se sešity všeho druhu. Dnes je první den, kdy jsem dobrovolně vstávala ve čtyři ráno.

Přežila jsem ho. Ten sešit byl v regále poslední svého druhu. Nekoupila jsem si ho. Nechám ho tu pro někoho, kdo ho bude potřebovat víc.

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů