Čím chceš být, až budeš velká?

A teď, když už jsi velká, čím jsi?

S jakou samozřejmostí se dospělí ptají dětí, čím chtějí být. A  jakou samozřejmostí je pak jemně manipulují do něčeho rozumnějšího - "Do něčeho, co tě uživí!".

Koho z nás se dospělí neptali? Ptáte se i vy svých dětí? A opravdu vás to zajímá? Opravdu věříte, že mohou být tím, čím chtějí? Pamatujete si ještě, čím jste chtěli být vy? A proč nejste?

Potřebuješ vzdělání

Já jsem chtěla být zdravotní sestřičkou nebo spisovatelkou. V páté třídě mě přivedli k zápisu na osmileté gymnázium. Přestup na zdrávku mi rozmluvili. A na vysokou jsem zase nechtěla jít já. Pod tlakem rodiny jsem nakonec absolvovala příjmačky na dvě vysoké.

Vymínila jsem si ale, že buď mě přijmou s tím, co umím, nebo nepřijmou. Odmítla jsem šprtat. A odmítla jsem si vysokou vybrat, protože jsem nechtěla na žádnou. Nechala jsem to na nich. Vybrali práva a žurnalistiku. Smála jsem se. Vlk se nažere a koza zůstane celá - tam se bez přípravy nedostanu.

Ještě dnes je mi do smíchu, když si vzpomenu, jak jsme dorazili před budovu zkoušek. Všichni ve zpocených roztřesených rukou jakási skripta. Já jsem si zapálila cigaretu a máma se mohla pominout. Nesabotovala jsem to. Zkoušky jsem dělala s nejlepším vědomím a svědomím. Nevzali mě, bohudík.

Nakonec jsem ztratila tři roky na vyšší odborné škole firemního managementu. Mám z ní papír. Chcete-li - diplom. Je mi to ukradené. Chtěla jsem být zdravotní sestra nebo spisovatelka.

Vším, čím jsem byl, jsem byl rád

Pracovala jsem jako nádeník ve fabrice, ještě při škole. Léta jako servírka, barmanka. Jako sekretářka. Dva roky jako celník. Teď osmým rokem jako asistentka hlavní sestry v domácí zdravotní péči. Byla to průprava k nezaplacení. To by se mi s vysokou nepodařilo zažít.

„Je zhola zbytečné se ptát, má-li život smysl či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“

Seneca

Dokonce jsem uvažovala, že si zdrávku dodělám. Nakonec jsem ale sebekriticky uznala, že teď už nechci. Už by se mi špatně studovalo při ostatních povinnostech. A já chtěla být skvělá zdravotní sestra, ne mít jen další papír.

A tak po různých životních kotrmelcích zase píšu. Žádnou velkou literaturu. Píšu pro lidi. A píšu taky pro sebe. A pořád mě to baví.

Teď se ptám já

Ptala jsem se před více než rokem svého tehdy pětiletého syna. A on chtěl být králem, nebo ošetřovatelem lvů. Nevymlouvala jsem mu to. Ani jsem mu neřekla "To se ale musíš hodně učit."

"Vědět, co chtít, to je vůbec největší chyrost."

Jan Werich - Tři sestry a jeden prsten

Pozorovala jsem ty jiskřičky v očích a chtěla jsem, aby tam zůstaly navždy. Vím, že je pro něj dobré vzít si čepici, když je venku zima. Ale to je tak všechno. Vlastně ne! Ještě jedno vím, co je pro něj dobré - nelajnovat mu život. Aby k tomu svému nemusel jít zbytečnou oklikou.

Po různých peripetiích se povedlo něco neuvěřitelného. Náš syn nastoupil do svobodné demokratické školy Donum Felix.

Vydechli jsme si? A kdo se vlastně co učí?

„Co máme za sebou a co před sebou, je málo důležité ve srovnání s tím, co máme v sobě.“

Ralph Waldo Emerson

Já nejsem ani zdravotní sestra ani spisovatelka. Kdyby se mě zeptali znovu - čím chci být - odpověděla bych: Sama sebou.

A tak (nejen, ale i) o tom teď píšu tenhle blog.

Vítejte.