„Prvním krokem na cestě ke štěstí je učení se.“ — Dalajláma

Dnes mám rodinu, ve které je dobře mámě, tátovi i synovi.

Rodinu, kde normální je cítit se fajn.

Jsme spolu proto, že spolu být chceme, protože je nám spolu dobře a rádi spolu trávíme čas.

Těšíme se na sebe a i když si pořád máme co říci, dobře se nám spolu i mlčí.

Každý z nás má svoje záliby, ale máme i dost společných oblíbených činností.

Rádi se na něco těšíme a spřádáme plány do budoucna.

Vysokou důležitost přikládáme vzájemné důvěře, otevřenosti, respektu, svobodě a lásce. 

To zní tak krásně, že to musí být lež.

Není.

Jen to není celé.

Klopýtání pubertou a dospíváním jsem překonala pomocí seberozvojových knih. Velkého množství seberozvojových knih 🙂

Přehoupnutí do dospělosti tak vnímám jako celkově příjemnou životní etapu, v níž jsem mimo jiné našla lásku svého života.

Potom ale přišlo těhotenství a následně porod, které se spolu s prvním rokem poporodním staly velkou zkouškou našeho vztahu, mojí duševní stability a tavícím kotlem, ze kterého vyšla úplně jiná Tereza, než ta, která tam jakýmsi omylem spadla.

Těhotenství a rané mteřství jsem prožívala jako jedno z nejhorších životních období.

Zpětně nedokážu říct, jestli to byla skutečně laktační psychóza (jak tvrdil pan primář) a nebo psychospirituální krize. Dost možná se jedno s druhým ani nevylučuje.

Jisté je jen to, že před blázincem mě zachránil pouze fakt, že se za mně zaručila máma (která s panem primářem léta pracovala).

Dodnes nechápu, jak se to mému partnerovi podařilo přežít. Rok plný věčných výčitek, bez sexu, s bláznivou ženskou, kterou držela trochu v reálném světě snad jen práce. S milovaným synem, ke kterému jeho matka neměla prakticky žádný vřelý vztah. Ještěže mám to období v takové zvláštní mlze a vybavuju si jen sem tam něco.

Ten start se mi fakt moc nepovedl, ale cestu jsem si ke svému synovi našla. A je pro mě o mnoho cennější, protože byla vybojovaná, nebyla samozřejmostí. A díky němu a dechberoucí podpoře mého muže jsem si mohla prošlapat i pěšinku k sobě samé. 

Někde na té cestě jsem si uvědomila, že hlavní roli v tom všem hraje svoboda.

Další knihy. Přednášky. Videa. Nakonec kurzy. 

Dneska nemůžu tvrdit, že už jsem z toho venku. Neodvažuju se ani tvrdit, že už jsem to všechno pochopila. Můžu jenom říct, že tak kráčím už pár let a nehodlám s tím přestat. Už to jde daleko lehčeji. Většinou.

A tak mám dnes rodinu, ve které je dobře mámě, tátovi i synovi.

Jsme spolu proto, že spolu být chceme, protože je nám spolu dobře a rádi spolu trávíme čas.

Každý z nás má svoje záliby, ale máme i dost společných oblíbených činností.

Rádi se na něco těšíme a spřádáme plány do budoucna.

Vysokou důležitost přikládáme vzájemné důvěře, otevřenosti, respektu, svobodě a lásce. 

A kdybyste se mě zeptali, jak bych ten „recept na štěstí“ shrnula jednou větou, zněla by nějak takhle: Být opravdový, nést zodpovědnost za své volby, méně předpokládat a více se ptát, odpovídat pravdivě a s láskou, milovat a nevést účetnictví, kdykoli je to možné být laskavý a to dokonce i ke svým vlastním chybám a pokleskům.

Jako Mindset kouč můžu pomoci i dalším lidem najít vlastní recept na štěstí.