Bývala jsem sportovní typ.

Vždycky jsem milovala jídlo, ale díky lásce k pohybu to na mě nebylo vidět.

Věnovala jsem se atletice (běh na 60m a vrh koulí), jezdila na kole, na lyžích, s klukama hrávala nohejbal a pinčes a uměla jsem se postavit ke každému sportu se ctí.

(cca 55kg)

Když jsem požádala kamaráda - trenéra, aby mě připravil na fyzické testy k Celní správě, otevřel se mi úplně nový svět silového tréninku. Okamžitě jsem si to zamilovala a zkoušky jsem udělala.

(cca 62kg, krásných, ve svalech)

A od té doby to začalo jít z kopce

• Přešla jsem ze stálé ranní na denní/noční dvanáctky.
• Přišla jsem o dokonalé tréninky a těmi nedokonalými (bez parťáka) jsem pohrdla.
• Místo sportu jsem 12 hodin téměř denně seděla na zadku a žrala jak mlejn. 
• Kašlala jsem na životosprávu a ještě nějakou dobu mi to procházelo.

Ale ne na dlouho. Začala jsem přibírat.

• A taky jsem se tou dobou začala starat o vlastní domácnost.
• A vařit (sestěhování s mužem).
• A po třech letech odešla od CS a šla na stálou ranní do kanclu.

(cca 68kg)

"Paráda," řekla jsem si, když jsem se zaučila, rozkoukala, zabydlela. Dohodli jsme se, že vysadím antikoncepci a necháme volný průběh přírodě. Však ono to jen tak hned nebude.

"No a do té doby už by to konečně chtělo nějak si upravit tu životosprávu," mnula jsem si ruce a těšila se jak malá holka.

Uběhl krátký čas a oba s mužem jsme se vydali za mým bývalým trenérem pro rady. 

Ještě ten večer jsem měla pozitivní těhotenský test.

"Pane doktore, a můžu posilovat?" s poslední nadějí jsem žádala o požehnání gynekologa, když těhotenství potvrdil.

"Na to se teď ženská vykašlete, stejně to není zdravé pro klouby. Zkuste těhotenskou jógu."

"Jógu? Nikdy! A těhotenskou už vůbec ne!"

Kdybych mohla, tak se z lítosti zlinkuju jak carskej důstojník.

72kg

Přišel porod. Zpětně nedokážu říct, jestli to byla skutečně laktační psychóza (jak tvrdil pan primář) a nebo psychospirituální krize. Podle paní psycholožky, která mi dělala diagnostiku na PAS, je velmi pravděpodobné, že se k tomu připojil ještě posttraumatický stresový syndrom.

Jisté je jen to, že před blázincem mě tenkrát zachránil pouze fakt, že se za mně zaručila máma (která s panem primářem léta pracovala).

Je mi jedno, kolik vážím. Chci zpátky svůj starej život. Nebo umřít.

O tři roky později jsem natolik stabilizovaná, že začnu rovnat svou životosprávu a taky cvičit. Asi tři měsíce na to se nechám překecat a s kamarádkou se přihlásím do soutěže jedné místní posilovny. 

Baví mě to a jsem v tom jako ryba ve vodě. Počítám kalorie, sestavuju si tréninky a nepodceňuju ani kardio a strečing. Dávám pozor i na regeneraci. Vláďa (můj muž) mi kryje záda a v péči o prcka a domácnost se vykrýváme vzájemně. 

58,3kg

Pak mu na jednom tréninku praskne biceps a po operaci má ruku dlouho v hodně pitomý sádře. Okamžitě po zhojení mění práci a začíná jezdit makat do Německa. Na kluka jsem sama, ještě zajišťuju background pro Vláďu a opět se stavím na druhou kolej. Forma mých milovanách zad se opět stává minulostí...

Následující dva roky jsem jak na Matějský. Horskou dráhu střídá dům hrůzy. Několik velmi blízkých rodinných členů postupně umírá, všichni po dlouhodobé nemoci. Není veselo, není energie, volný čas trávíme po špitálech v různých městech. Řešíme jen průšvihy, co hoří, co se musí. Každé peklo ale jednou skončí.

Rok 2018 byl pro nás přelomový ve více směrech. Tady se omezím jen na to, že někdy na podzim jsme oba s pomocí příslušných léků přestali kouřit. A i když jsme dělali všechno, co bylo v našich silách, aby se to nestalo, raketově jsme přibrali a do roku 2019 jsem vstupovala už se solidně se rozvíjející nadváhou.

80kg

Na samém začátku roku 2020 jsme se cítili již tak silní a pevní v naší nikotinové abstinenci, že jsme se odhodlali svá kila navíc řešit. Ještě po tom, co zavřeli všechno, co se dalo, jsme sháněli v té době už nedostatkové cvičební pomůcky. I jógu jsem vzala na milost. Vydrželi jsme hubnout do června, přes léto že si to jen udržíme a na podzim už se vrátíme do fitka. 

72kg

S podzimem přišel další lockdown a my jsme to neustáli. A do jara 2022 jsem přibrala na svou rekordní váhu.

81kg

A tak jsem si uvědomila, že mám jen dvě možnosti. 

• Buď přijmout, že už nejsem sportovní typ, ale paní s nadváhou, kterou občas chytí záda.
• A nebo si vzpomenout, jaké to je, být ta šlachovitá holka a uvědomit si, že tam hluboko uvnitř to jiné ani nikdy nebylo.

Zvolila jsem druhou možnost. Jak ale zajistím, že se moje selhání nebude opakovat?

• Přijmout, že život před nás staví různé výzvy a že je plný změn.
• Připravit si nástroje pro jejich zvládnutí.
• Prozkoumat nastavení své mysli a zapracovat na tom, abych v krizi automaticky nesabotovala sebe, ale hledala jiná řešení, jak situaci zvládnout, aniž bych se na sebe zase vykašlala.
• Nastudovat architekturu návyků, protože motivace je úžasný, ale nespolehlivý motor.
• Udělat ze změny mého životního stylu veřejný závazek a vytvořit podpůrnou síť.
• Díky svým zkušenostem, dovednostem a znalostem pomáhat dalším ženám vymotat se z téhle pasti a získat zpátky vědomí vlastní síly a osobní moci, zdraví, figuru a sebevědomí, a už je nikdy neztratit.