Moje cesta

Dnes máme rodinu, ve které je dobře mámě, tátovi i synovi. Rodinu, kde normální je být zdravý a cítit se fajn. Jsme spolu proto, že spolu být chceme, protože je nám spolu dobře a rádi spolu trávíme čas. Těšíme se na sebe a i když si pořád máme co říci, dobře se nám spolu i mlčí. Každý z nás má svoje záliby, ale máme i dost společných oblíbených činností. Rádi se na něco těšíme a spřádáme plány do budoucna. Vysokou důležitost přikládáme vzájemné důvěře, otevřenosti, respektu, svobodě a lásce. Ale aby to tak hezky kvetlo, musela jsem to nejdřív pořádně pohnojit. 

Dřív jsem byla nešťastná, nespokojená, cítila jsem se být ve vleku událostí. Žila jsem s pocitem, že nemám věci ve svých rukou a musím dělat to, co „se ode mě očekává“.

Rok před výbuchem Černobylu

Narodila jsem se v roce 1985. Tehdy bylo ještě dost obvyklé, že víceméně všichni vychovávali své děti podobným způsobem. A přestože moje máma se snažila poskytnout mi na tu dobu notnou dávku důvěry a svobody (určitě daleko větší, než zažila sama), z nedostatku vlastní zkušenosti a z absence informací z toho často vylezla spíše láskyplná manipulace. A tak ze mě vyrostla „hodná holčička“.

Hodná holčička vesměs dělala co se od ní čekalo. A když nedělala, ostatní jí vysvětlili, proč by to dělat měla. Bylo by od ní velmi sobecké a/nebo nerozumné, kdyby dělala něco jiného. Láskyplná manipulace vedená jen těmi nejlepšími úmysly. Nemám to nikomu za zlé.

A pak jsem bouchla já

Až přišla chvíle, to mi bylo už třiadvacet a psal se rok 2009, kdy jsem rodiče postavila před hotovou věc. Vybrala jsem si životního partnera. Ten ale vůbec nevyhovoval představám mých rodičů. Kteří, ač rozvedení od mých šesti let, vzácně svorně se vyděsili, koho že si ta jejich dcerunka vybrala. Nutno přiznat, že by nevyhovoval představám žádných rodičů, ale já jsem cítila, že to je muž mého života a nikdo jiný. S tátou jsme spolu rok nemluvili. Máma mi v zoufalství řekla, že nejsem její dcera. Poslední zoufalý pokus zvrátit moje rozhodnutí.

Tenkrát poprvé jsem pocítila sílu se vzepřít a stát si za svým rozhodnutím proti všem, a to i za cenu ztráty obou rodičů. Hned jak to bylo možné, začali jsme spolu bydlet. Uteklo mnoho vody, ale teď by ho ani táta ani máma nedali za nic na světě. Moje velká životní výhra.

V ostatních aspektech jsem ale pokračovala v zajetých kolejích. Před dítětem se to dalo ještě zvládat a nenutilo mě to nijak zásadně řešit moje nezdravé návyky a špatnou psychohygienu. Jen prostě občas byla lepší období a občas zase období temna, sebelítosti a zmaru, kdy všechno bylo špatně a na mě se „to“ valilo ze všech stran. Svoji frustraci jsem potom předávala dál a dělala jsem doma dusno. Vláďa to vždycky ustál. (Je to kliďas a jen díky tomu, jaký je, jsme ještě pořád spolu. Jinej by už dávno utekl.)

Vraťte mi můj život zpátky

Potom ale přišlo těhotenství a následně porod, které se spolu s prvním rokem poporodním staly velkou zkouškou našeho vztahu, mojí duševní stability a tavícím kotlem, ze kterého vyšla úplně jiná Tereza, než ta, která tam jakýmsi omylem spadla. Těhotenství jsem prožívala jako jedno z nejhorších životních období. Vnitřně jsem protestovala proti neustálým kontrolám, prohlídkám, zákazům, doporučením. Nesnášela jsem, jak mi každý bez dovolení makal na břicho. Taky oslovení maminko mi zvedalo tlak. Začala jsem si připadat jako nádoba na dítě. Nikoho nezajímalo, jak se cítím já. Všechno se točilo jen kolem obsahu mého břicha.

Nevyžádané rady střídaly dotěrné dotazy. Fyzicky mi bylo čím dál hůř. Těšila jsem se, až konečně porodím a budeme zřetelně rozděleni na dva lidi. Až konečně budou známí zase zdravit „mě a dítě“. A až mi přestanou bez upozornění vypínat nohy. Až se budu moci sama otočit v posteli a nebo zvednout. Nějak jsem tušila, že té „maminky“ se přecejen tak snadno nezbavím.

Nadešel den D. O porodech v českých porodnicích toho bylo sepsáno nepřeberně. Já se omezím na konstatování, že nic nebylo tak, jak jsem chtěla. A tím nic myslím opravdu nic. Polohou po celých cca 20 hodin počínaje a nástřihem konče.

Nakonec to ale bylo za mnou. Teď už to bude dobrý, říkala jsem si. Za tři dny domů a sbohem a šáteček. Za dva dny, ze kterých si pamatuju jen to, že se u mě střídaly různé sestřičky a tahaly mě za prsa, jsem se na chodbě po cestě na záchod zhroutila. Nebyla jsem orientovaná časem ani místem. Později mi s mým souhlasem a velkou úlevou podali léky na zastavení laktace. Primář vyslovil podezření na laktační psychózu. A chtěli mě zavřít do blázince. Dali by mi antipsychotika (ty by ze mě nejspíš udělali vařenou brokolici) a možná pár elektrošoků. O sebeúzdravných procesech bych mohla tak leda halucinovat.

Jenže mě tam nezavřeli. Moje mamka dlouhá léta pracovala na porodnici, novorozencích a nedonošencích. Zaručila se za mě a slíbila na mě dohlídnout. To byla moje velká klika, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. A tak začala jízda.

Pro svůj život se budeš muset potopit, holčičko

Zpětně nedokážu říct, jestli to byla laktační psychóza a nebo psychospirituální krize. Dost možná se jedno s druhým ani nevylučuje. Každopádně jsem si prošla velkým peklem. A zdaleka ne jen já. Skoro jsem nespala, a nejen proto, že můj syn trpěl na takové koliky, které ani moje mamka nepovažovala za standartní. Měla jsem velké problémy s usínáním. A když už jsem konečně zabrala, vzbudil se syn. Takže k tomu všemu se přidala brutální spánková deprivace. A pak časem i Toníkova laryngitida.

Dodnes nechápu, jak se to mému partnerovi podařilo přežít. Rok plný věčných výčitek, bez sexu, s bláznivou ženskou, kterou držela trochu v reálném světě snad jen práce. S milovaným synem, ke kterému jeho matka neměla prakticky žádný vřelý vztah. Ještěže mám to období v takové zvláštní mlze a vybavuju si jen sem tam něco.

Padneš na dno - pevná zem pod nohami

Postupem času jsem si začala shánět informace o všem, co se mi dělo. Věřili byste, že příčiny poporodních depresí nejsou známy? Já osobně bych si tipla, že svoji roli v tom bude hrát způsob těhotenské, porodní a poporodní péče. Ale to sem teď nepleťme. Jisté je, že právě tady startuje obrat k lepšímu, se všemi propady a relapsy, mnoha momenty, kdy jsem si byla jistá, že „už jsem z toho venku“, abych se následně vyválela v ještě o něco větších sračkách.

Objevila jsem Čtyři dohody. Objevila jsem Duše K a díky nim velké množství inspirativních lidí. A objevila jsem Pjéra la Šé´ze a Carla Gustava Junga. A objevila jsem psychosomatiku a bylinky. A spoustu dalších nových věcí. Začaly se mi otevírat netušené obzory tzv. osobního rozvoje. A trvalo to roky.

Ten start se mi fakt moc nepovedl, ale cestu jsem si ke svému synovi našla. A je pro mě o mnoho cennější, protože byla vybojovaná, nebyla samozřejmostí. A někde na té cestě jsem si uvědomila, že velkou roli v tom všem hraje svoboda. A že já už mám na výběr, jakou výchozí pozici připravím svému dítěti.

A tak jsem se dostala k montessori metodě. Úplně mě nadchla a já jsem hltala informace a vyráběla pomůcky a „pomáhala prckovi, aby to dokázal sám“. Ve dvou letech nastoupil do jesliček, pak mi nevyšla montessori školka, což byla tragedie, protože školka byla podmínkou pro přijetí do montessori školy.

A tak Tonda putoval přesně do té školky, do které jsem chodila kdysi já. A tam jsem opravdu začala panikařit, že tohle není moje cesta. A že tam úplně nepatříme. Přestože si ani v nejmenším nemůžu stěžovat na paní učitelky, která Tonda měl. Myslím, že lepší za dané situace ani dostat nemohl.

Děsila jsem se chvíle, kdy Tonda nastoupí na klasickou ZŠ. Zuby nehty jsem se tomu bránila. A pak se povedlo něco neuvěřitelného. Splnil se mi sen a Tonda mohl v září 2019 nastoupit jako prvňáček do svobodné školy Donum Felix. A začala další etapa v životě mojí rodiny.

Další přemety a kotrmelce. Další aha a další pocity méněcennosti, pocity, že tam nepatřím, že nejsme dost dobří rodiče. A další výzvy a úskalí. Ale velký rozdíl v přístupu. Velká svoboda. Málo musím. A hodně Jak to cítíte vy? A i s tím se člověk musí naučit zacházet, když na to nebyl celý život zvyklý.

Dneska nemůžu tvrdit, že už jsem z toho venku. Neodvažuju se ani tvrdit, že už jsem to všechno pochopila. Můžu jenom říct, že jsem na té cestě už pár let. A že na ní budu nejspíš do smrti. A že teď už se mi po ní kráčí docela dobře. Většinou. A taky můžu říct, že mám pořád co zlepšovat, poléčovat a že to ještě pořád občas bolí. Ale Tonda už laryngitidy nemá. A přestože někdy taky dost řvu, málokdy zamarodí. Táta už nechodí domů z obavou „Co zase bude?“ a já nemám pocit, že „Všechno je jenom na mě“ a „Beze mě byste umřeli ve špíně a hlady“. Aspoň většinou.

A kdybyste se mě zeptali, jak bych ten „recept na štěstí“ shrnula jednou větou, zněla by nějak takhle: Být opravdový, nést zodpovědnost za své volby, méně předpokládat a více se ptát, odpovídat pravdivě a s láskou, milovat a nevést účetnictví, kdykoli je to možné být laskavý a to dokonce i ke svým vlastním chybám a pokleskům.