V naší rodině dědíme z generace na generaci, napříč pohlavími a bez ohledu na preference našeho okolí chlupatý jazýček. V naší rodině – a nebojím se to říci – jsme drobátko zmlsaní.

Moje babička je skvělá kuchařka. Je ale taky moderní a nebojí se zkoušet nové věci.

Můj velmi tradiční dědeček nebyl rád, když moje velmi moderní a pokroková babička začala experimentovat s minutkovou kuchyni.

To vždycky dlouho přežvykoval, sousto mu viditelně rostlo v ústech a nespokojeně polohlasem brblal, hledaje očima buď pivo na zapití, nebo něco, čím by mohl rozezleně mrštit jako Rudolf II. v Císařově pekaři.

„Chvilku postrkoval jídlo po talíři. Některé kousky se mu to snažily oplatit.“ — Terry Pratchett

To se ho vždycky babička napůl výhružně zeptala “Tobě to nechutná, Jožko?”, načež dědečkova stavidla povolila a on se rozkřikl s veškerou potlačovanou nechutí “Nemá to zós!” (rozumějte omáčku, sos, jinými slovy – je to suchéééé) a hodil příbor do talíře, až to zařinčelo.

Babička se s železnou pravidelností urazila, dala ruce v bok, odtušila  “Já tady taky nemusím bejt!” a odkráčela do parádního pokoje. Když oba vychladli, děda obyčejně pravil “Tak už se na mě nezlob, Mařenko.” a Mařenka mu na druhý den uvařila rajskou.

Nutno podotknout, že můj děda vařil jako pánbůh. A jeho dcera (moje maminka) je úžasná kuchařka jakbysmet. Těžko říct, proč zrovna mě nebesa tak zkouší. Chlupatý jazýček jsem zdědila. Nadání a kuchařské vlohy ale vůbec ne.

Vaření mě nikdy nebavilo, nikdy jsem k němu netíhla a z kuchyně jsem utíkala, jak máma projevila jen náznak touhy něco mi ukazovat nebo mě učit. Vždycky mě to jen víc odradilo.

– „Můžeš prosím míchnout ten špenát?“ odvelí mě máma cestou z koupelny.
– „Ale jo.“ nechala jsem se chytit a odevzdaně míchám. Máma zatím hraje, že něco neodkladného dělá. Nejde jí to. Čekám, že to přijde.
– „Tak teď už se to podusilo, takže tam musíme vrazit česnek a vejce.“ přišlo to. „A taky udělat jíšku, ta tam taky patří.“
– „Mami dobrý zase. Budu míchat, ty zase mlčet, jo?“ zkusím pakt o neútočení.
– „Já nic nedělám, já si to říkám tak pro sebe.“

Její nekvalitní lež mě tak popudila, že jsem flákla vařečku do hrnce stejně bravurně, jako můj děda příbor do talíře. Vida, aspoň nějaký grif jsem tedy zdědila.

Vláďu jsem ještě před sestěhováním varovala, že nebudu dělat dvě věci. Nebudu žehlit a vařit. Neutekl. Ani mi nic nevyvracel. Přijal obě informace se stoickým klidem. Věděl své a má rád asijská bistra. A tak se stalo, že jsem se nakonec učila vařit po telefonu, protože něco jíst musíme, že jo. (Děkuju, žes mě v tom nenechala mami.) 

„Lásce a vaření se oddávejte bez ohledu na nebezpečí.“ — Dalajláma

Dostala jsem se do fáze, kdy zvládnu ten nejlepší guláš ve střední Evropě, bezkonkurenční kuře na paprice (dědův recept) a takové to klasické karbanátky – rizoto, jak pravil živočichář Béďa ve Slunce seno. K cizím kuchyním netíhnu, nemám zmáklou ani tu naší.

Jednou se ale stalo, co se stát muselo. Spíše náhodou jsem ochutnala Em osmičku. Křupavé kuře s rýží a s takovou lehounce pikantní omáčkou (sósem) v jednom zdejším thajském nebo čínském nebo takovém nějakém bistru. A ta omáčka mi prostě učarovala (ještě si tam brousím zuby na kachnu na medu).


Jednou, když Vláďa jel pro asijský gáblík, jsem ho poprosila, aby se té paní zeptal, jestli se ta jejich omáčka nedá někde koupit. Podíval se na mě, jako bych mu právě řekla, že jsem přeoperovanej chlap.

“Myslíš jako, že se mám té paní zeptat, jestli by mi neprodala tu jejich omáčku, kterou si tam sami vařej, v lahvičce jako sojovku? Nebo že bych jí řekl – Madam, byla byste tak laskava a prozradila mi recept na tu vaší omáčku, aby si jí moje žena mohla udělat doma, kdykoli na ní dostane chuť?!” nevěřícně na mě zíral. Mlčela jsem.

Moje mlčení a soustředěný výraz mu přivodily paniku. “No zapomeň na to, že to nějak vymyslíš!” vytrhne mě z mých úvah nekompromisní hlas mého muže. “Ta paní umí česky jenom Kána na medůůů!”

Tím u nás toto téma bylo uzavřeno. Ovšem jen do dne, kdy jsem zase dostala chuť na M8. No dobře. Pokusím se o exotiku doma. Našla jsem si recept Jany Florentýny Zatloukalové na blogu Kuchařka pro dceru. 

„Manželství je spravedlivé zařízení. Žena musí denně vařit a muž to musí denně jíst.“ — Alberto Sordi

Poprvé jsem se ho držela. Dopadlo to tak, že Vláďa byl nadšený. Olizoval se až za ušima a moc si to chválil. Že prý přesně takhle to má chutnat. Zato já jsem zjistila, že moje chuťové preference a koření pěti vůní nejdou dohromady.  A tak jsem si podruhé řekla, že přidám trochu své invence.

  • Že jsem škrtla koření pěti vůní a nahradila ho kari a chilli, to by – hádám – tak nevadilo.
  • Že jsem vyměnila popisovanou zeleninu za mraženou čínskou směs, to by vadit mohlo, ale nebyl to ten největší problém.
  • Že jsem do zálivky z rýžového octa, rybí a sojové omáčky přidala ještě sweet chilli omáčku, to by mi taky mohlo být odpuštěno.
  • Ale že jsem dávkovala solamyl tentokrát od oka (mám přece praxi) a řídila se heslem dobrý člověk přidá, protože nedej bože, aby to bylo “řitký” (řídké), za to už mě v kulinářském nebi čekalo upálení zaživa.

Nepomohlo, že jsem na pánvi zuřivě míchala za stálého přilévání vody. Pořád to houstlo a připalovalo se to dřív, než se vůbec ta směs stihla prohřát. Nakonec mě zachránil cedník. Když jsem nešťastně koukala do dřezu, jak z něj polehounku odpleskávají rosolovaté kapky, zasáhl můj muž.

Bez mrknutí oka vyndal z lednice polévku, odebral z ní dvě sběračky vývaru do čisté pánve a vložil do ní zeleninu z cedníku, obalenou zbytky mého výtvoru. Neohroženě tam sypal kari a chilli, pořád se mu to ale nezdálo.

“To nezachráníš.” zrazovala jsem tu dobrou duši. “To je marný, prostě bude rýže se suchým masem, bez sósu. Kečup to jistí.” sýčkovala jsem.

„Při jídle a při vdavkách se musí dbát vlastní chuti, a ne cizí vůle.“ — Miguel de Cervantes

“Podej mi támlencto.” ukazoval na čtverhranou skleničku v poličce s kořením. Nedovolila jsem si ani pípnout. To už je jedno, stejně to půjde do hajzlu – uklidňovala jsem se, když můj drahý sypal do pánve koření pěti vůní.

“No! Teď je to ono! Vokoštuj.”


V naší rodině se dědí chlupatý jazýček.

Můj muž je holt přiženěný.

Zaplať pán bůh.

Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů