K tabuli půjde… Goethe

Od dětství se zajímal o literaturu, ale otec ho přiměl vystudovat práva. Co se od něj můžeme naučit my?

„Není větší chyby, než přestat zkoušet.“

Johann Wolfgang von Goethe

Z mnoha témat, která všechna již byla mnohokráte popsána, chci se dnes věnovat chybám. Přesněji řečeno postoji k chybám tak, jak nás to učí škola.

Na facebooku jsem sdílela svůj zážitek s Tondou.

Červená propiska. Pamatujete? Červená propiska zvýraznila všechny chyby, kterých jsme se dopustili. Dnes si takovou propisku nosíme v hlavě.
Kdykoli Tonda něco napíše a dá to někomu přečíst (obvykle babičce, dědovi…), vždy ho začnou upozorňovat na hrubky.

***

Včera v jedenáct hodin v noci mi přinesl příběh o Hurvínkovi. Přečetla jsem ho s obdivem, kolik vět napsal. Pak ho dal přečíst tátovi. Podobná reakce. A Tonda?


„Mám to bez chyby?“
„Nemáš zlatíčko.“
„A kolik jich tam je?“
„Je jich tam hodně. Na tom ale nezáleží, víš?“
„Jak to že ne?“
„Protože mě se líbí ten příběh. Pravopis se srovná časem, čím více budeš číst, tím větší získáš cit. Největší chyba by byla, kdybys přestal psát příběhy ze strachu, abys neudělal chybu.“
Dostala jsem pusu a že prý to jde ještě dopsat.

***

A tak doufám, že návyk „za chybu je stupeň dolů“ se zastaví u nás rodičů. Dá totiž docela práci nenechat se jím ochromit (vlastní zkušenost).

Škola dělá z unikátů unifikáty

Tento výraz jsem si půjčila od Jaroslava Duška, neboť mi přijde velmi výstižný. Dnes nechám stranou otázku Cui bono – Komu to prospěje?

Mnoho již bylo napsáno o tom, že procvičováním toho, co nám nejde, ztrácíme čas, který bychom mohli měli věnovat tomu, co nám jde. Pak bychom totiž místo průměrnosti ve všem mohli dosáhnout mistrovství v tom, pro co máme nadání od pánaboha.

Neboť donuťte malého chlapce místo hry na klavír šprtat zpaměti biologickou taxonomii, periodickou soustavu prvků, světovou literaturu, rovnice o dvou neznámých, všechny války a bitvy, krále a smlouvy, spočítat jak rychle dopadne na zem svazek učitelových klíčů, mrští-li jimi silou F z výšky h směrem na žáka Ž s kletbou K, protože minul, a přihoďte k tomu dva cizí jazyky navrch.

Pak máte dalšího průměrného chlapce do kolbenky. Ale svět se nikdy nedozví, že to byl Mozart. Mozart měl kliku, že mu bylo v době zavedení povinné školní docházky 18 let.

Kolik takových „Mozartů“ chodí po světě neobjevených jen proto, že se musejí na sílu učit to, k čemu nebyli nadáni?

Pak jsou tady ještě rodiče

J. W. Goethe měl poněkud klikatější cestu ke svému poslání, nežli Wolfgang Amadeus Mozart. Goethův otec si totiž přál, aby se mladý Johann Wolfgang vydal v otcových šlépějích a stal se doktorem práv. Goethe sice práva vystudoval, ale často navštěvoval přednášky poetiky a místo paragrafů cvičil se spíše ve stylistice. Za to, že svět má svého Fausta a Werthera, vděčíme spíše tomu, že J. W. Goethe byl nadán všestranně (byl vášnivým sběratelem minerálů, zajímal se o botaniku a také velmi dobře maloval), a tak zvládl práva vystudovat jakýmsi nádavkem.

Taktéž na přání otce stal se koncipientem Říšského komorního soudu, kde se nešťastně zamiloval a napsal román Utrpení mladého Werthera. Kterým se proslavil po celé Evropě. A to symbolicky v roce 1774, kdy Marie Terezie zavádí povinnou školní docházku.

Tak nebude dělat, co ho baví. No bóže, to je toho!

„Řekni mi, čemu věnuješ pozornost, a já ti řeknu, kdo jsi.“

José Ortega Y Gasset

Na co zaměřujeme svou pozornost, to roste. Zaměřujeme-li pozornost na chyby druhého, přehlédneme jeho kvality. Naučíme se být posuzováni a následně posuzovat optikou toho nejhoršího, co v nás a v druhých je přítomno.

Odtud je skvělá výchozí platforma k jevům, jako jsou:

  • sebepodceňování
  • strach vyčnívat
  • škodolibost
  • nedůvěra k novým postupům
  • závist

…a taky k podmíněné lásce. Budu tě milovat, až… Miloval jsem tě, dokud… Miloval bych tě, ale… Jestli mě miluješ, tak… Kdybych zhubla/uměla vařit/měla bohatší vlasy, tak by mě možná miloval. Kdybych vydělával víc peněz, tak by mě určitě chtěla.

Rodiče mě milují, jen když nezlobím a mám dobré známky.

„Běž pryč! Nemám Tě ráda, když se chováš takhle!“ „Pětka ze zeměpisu?!? Jdi mi z očí, nechci Tě vidět! A nechoď za mnou, dokud si to neopravíš!“ Pro děti existuje jen velmi málo bolestnějších vět, které by dokázaly napáchat trvalejší škody. Škody na vztahu s rodiči, na vztahu k sobě a v budoucnu i na zdraví. Proč?

Doktor Jaroslav Šturma, přední český psycholog, říká, že za tyhle věty by nejraději nechával děti okamžitě odebrat rodičům. Působí totiž dítěti doslova devastující psychická zranění, zejména na jeho sebevědomí. Jedná se totiž o exemplární příklad explicitně vyjádřené výlučně podmíněné lásky a absolutního nepřijetí. Tedy faktického opaku toho, co mají rodiče za ten jeden jediný skutečný úkol – bezpodmínečně své děti přijímat a milovat.

Martin Zikmund (zdroj: https://www.marianne.cz/clanek/podminena-laska-rodicu-zabijak-sebevedomi-na-cely-zivot)

Ale pokud nebude umět „tohle“, tak nemůže dělat „tamto“

Existují lidé, kteří jsou nadáni velkou fantazií, ale nikdy se nenaučí psát bez chyb a trochu kulhají ve stylistice. A existují lidé s nadáním na pravopis, kteří mají vytříbený smysl pro sloh, ale nevymyslí poutavý příběh. Donuťte je pracovat na jejich slabinách (místo aby rozvíjeli své přednosti) a dostanete dva průměrné dělníky u pásu. Nechte je ale zdokonalovat se v jejich talentu, spojte je a dostanete perfektní příběh v perfektní formě.

„Člověk je zrozen k vzájemné pomoci.“

Seneca

Co je naučíme, když si vezmeme červenou propisku a podtrhneme všechny jejich chyby? Nejsem dost dobrý. A ty taky nejsi dost dobrý. A ani on ne. Jen Anička ano. Anička je šprt. Nenávidím Aničku.

Chybovat je lidské. Proč se tedy ve škole chyby trestají sníženou známkou? Proč se ve škole vůbec zkouší? Děti zbytečně brzy ztrácejí zájem něco se dozvědět. Naučí se, jak dostat dobrou známku. Ztratí kontakt se svými touhami. S tím vnitřním puzením, které je neomylně naviguje k právě tomu jejich talentu.

„Když si dovolíte být, kým skutečně jste, pak se vám vaše poslání objeví samo, aniž byste je museli pracně hledat.“

Teal Swan

Pokud ale červenou propiskou ubodáme v člověku touhu psát příběhy, možná jsme právě poslali za kasu supermarketu příštího Goetha.

Tereza Tyburcová
Jsem maminka unschoolera a vypravěčka léčivých příběhů. Inspiruji další zoufalé mámy, aby se utrhly ze řetězu a použily svůj tvořivý potenciál k proměně svého světa. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů