Jsou různé způsoby, jak přijít o řidičák

Jsou různé způsoby, jak přijít o řidičák. Buď prostřednictvím přestupků nasbíráte dvanáct bodů, nebo vám ho seberou za řízení v opilosti. Taky zakrýt nebo upravit SPZ už není nejlepší nápad (srazy motorek už nejsou co bývaly). I za couvání na dálnici může být člověk na dost dlouho odkázán chodit pěšky.

Já jsem přišla o papíry jen na měsíc. Beru to trochu jako trest za to, že jsem řidičák od roku 2007 ani jednou neztratila… No dobře, za to by mi nikdo řídit neznemožnil, uznávám.

Jenže u nás v práci máme jednou za dva roky školení řidičů…


…A tak se milé děti stalo, že Růženka v lednu zjistila, že jí ta malá růžová kartička v srpnu propadla. Tedy přesněji řečeno – předloni v srpnu.

Teď mě tak napadá, že tím pádem jsem loni omylem jezdila asi půl roku nejen s propadlou technickou, ale i s propadlým řidičákem! Já vážně potřebuju manželku…

Paní na úřadě mi tedy průkaz odebrala a vystavila mi papír, že čekám na nový. Zároveň mě ale poučila, že mě tento list neopravňuje k řízení. Mám platné řidičské oprávnění, nemám platný řidičský průkaz. Vydání nového trvá 20 pracovních dní (čti “měsíc”).

“Tak tu pokutu holt risknu.” povzdechnu si.
“No, což o to, pokuta Vás moc bolet nemusí. Ale když se něco stane a nebude to Vaše vina, budete spoluviníkem.” poučí mě ta sympatická paní.

“Můžu vám ale nabídnout expres vydání za 700Kč.”
“Tak paráda, za blbost se holt platí, to beru.” zaraduju se předčasně.
“V tom případě vám ho vydáme do pěti pracovních dnů.“ (čti “snad sis proboha nemyslela, že ti ho za ty nekřesťanský peníze vystavíme na počkání?!”)

Za sedm stovek? Sorry, myslela. Takže s díky odmítám a lepší nabídku už nedostanu. Mám šanci, že za dva týdny by to snad mohlo být hotové, spiklenecky na mě mrkne sympatická paní. Dokonce to můžu zjistit na webu magistrátu. Pokrok nezastavíš.

Na zastávce mrzne. A je tma. Ponuré stíny se slézají ze všech koutů. Zababošení v kapucích kabátů vypadáme všichni jak Mozkomorové. Podupáváme nohama a naše zraky míří stejným směrem v očekávání příjezdu příšery se svítícíma očima. Jenom Tonda má dobrou náladu a dělá blbiny.

A z čepice mu leze ucho. Natáhnu mu jí zpátky, nákrčník mu povytáhnu výš a vyrobím mu tak improvizovanou kuklu. Napne svaly a chystá se protestovat. Možná být i trochu hlučný. A to je ten moment, zlomek vteřiny, kdy si člověk může vybrat.

Měla bych zvednout obočí na znamení, že má ještě přehodnotit svůj úmysl? Možná ho okřiknout (takovým tím tónem “potichu řvu”), ať se chová slušně. Kašlu na to. Vypadá jako eskymák a mě to zacuká koutky. V tom stejném momentě, kdy otevře pusu, aby mi řekl, co nepěkného si myslí o mém zásahu, ze mě vyletí:

Daleko na severu je Grónská zem
Žije tam eskymačka s eskymákem

Zakuklín roztáhne pusu a jeho smích zvoní jak rolničky v nějaké vánoční pohádce. A za chvíli už i ostatním Mozkomorům tajou úsměvy.

My bychom umrzli, jim není zima
Snídají nanuky a eskyma

Než autobus přijel, uměl už Tonda první sloku Grónské písničky. Zpívali jsme jí aspoň dvacetkrát a vsadím se, že si jí dnes v práci zpívalo hodně Mozkomorů lidí.

„Důvěřujte vesmíru, když dojde ke změně ve vašem životě. Změna znamená, že přijde něco většího!“

Ralph Smart

Přišlo něco většího – přijel autobus. A my jsme do něj nastupovali s náladou, kterou nám v půl sedmé ráno a v -8°C většina cestujících uvnitř mohla jen závidět.

Jasně, měla jsem si na ty papíry dávat pozor. A kdyby mi nepropadly, tak bych se sama nerozhodla jezdit busem. A taky je fakt, že bych nemusela čekat, než si koupím ten nádherný lapač snů u nás v poliklinice v bylinkovém krámku (protože nechci, aby v autobuse došel újmy).

Ale já jsem si uvědomila, že všechno má dvě strany. Bez řidičáku nemusím škrábat sklo, nemusím se nervovat, že neseženu místo k parkování a jako bonus – nemusím řešit svou ranní dávku debilů. Jako pasažérovi se mi totiž zachovává zenový klid mnohem snáze, než za volantem.

„Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci aby jenom hřála.“

Zdeněk Jirotka
Grónská písnička – Jarek Nohavica
Tereza Tyburcová
Po letech pokusů a omylů jsem našla cestu z myšlenkové pasti "měla bych", "musím" a "nemohu". Dnes ukazuji ostatním, že žít svůj vlastní život a brát ohledy i na své potřeby není sobectví. A že není pozdě plnit si sny. Jak se to stalo, se dozvíte tady
Máte taky občas pocit, že žijete nějak blbě, máte toho moc a nemáte čas na sebe a/nebo na rodinu? Pokud chcete vědět, co se s tím dá dělat, přečtěte si můj e-book S jazykem na vestě
Chcete mi napsat? Kontaktní e-mail: fenix@terezatyburcova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů