Byli jsme s naším synkem na návštěvě u prababičky. Nedá se říci, že by nás ty návštěvy bavily. Ale to není jejich účel. Chodíme tam spíše z pocitu jisté rodinné sounáležitosti. Proto, že nás rodiče „dobře vychovali“ a taky proto, že ctíme jakýsi generační koloběh.
Je to jedna z věcí, pro které jsme se vědomě a svobodně rozhodli.
U prababičky je nuda. Nemá jiné téma, než nemoci. Přestože je zdravá jako řípa, jen už hůř slyší. Bývá to volání po pozornosti. A až na výjimky každá prababička si trochu té pozornosti jistě zaslouží.
Tonda už se nudil a dost řádil, návštěva na něj už byla dost dlouhá a bylo to znát. Když se babička zvedla, aby ukázala mému muži rozbitou poličku, proběhl mezi mnou a synem následující rozhovor.
já: Tebe to tady nebaví, viď?
Tonda: Nebaví, mami. (okamžitě se uklidnil a poslouchal, co přijde)
já: Mě to taky nebaví, ale musíme to ještě chvilku vydržet.
Tonda: Já to neumím vydržet. (rozhodil rukama)
já: (zaslechla jsem ruch) Tak se to budeš muset naučit! (pospíchala jsem a najely naučené vzorce)
Tonda: (zoufale) Já se to ale nechci naučit!
Opravdu jsem právě řekla svému synovi, že se bude muset naučit vydržet nudu? Že se bude muset naučit vydržet něco, co ho fakt nebaví? A proč? Protože se to sluší. Protože se to tak má. A proto, že ho má prababička ráda, i když už nemá elán na to, aby s ním lítala po hřišti nebo po lese.
já: Bavilo by tě víc, kdybys pomohl tátovi spravit tu poličku? (zachraňuju situaci)
Tonda: Jasně!
Mohlo to tak skončit. A příště by se opakovala variace na stejné téma. To jsem nechtěla. Myslím, že to si nezaslouží ani ta prababička. I se svýma plochýma nohama, domnělou rakovinou a prasklou žilkou v oku, na kterou jí doktoři vůbec nic nedali. 😉
Mnohdy už nás ani nenapadne, že některé „musy“ můžeme úplně eliminovat. A k těm, které eliminovat nemůžeme nebo z nějakého důvodu nechceme, můžeme přistoupit s větší či menší dávkou kreativity.
Když jsme odjeli, vzpomněla jsem si, že jednou už jsme udělali takový úkrok stranou. Ještě v autě jsem navrhla, abychom se vydali na příště tou samou cestou, ale pravidelně.
A tak příště, protože všem to přišlo jako skvělý nápad, nebudeme jezdit na návštěvy k prababičce (nebo jen výjimečně). Příště naložíme prababičku do auta a pojedeme s ní na něco sladkého na místo, kde si můžeme povídat a kde si i Tonda může odběhnout pohrát. Co si pamatuju, tak tehdy to prababičku velmi potěšilo, i když se chvilku zdráhala.
Tonda byl spokojený, pohár mu chutnal a přitom nemusel celou dobu sedět na zadku a „být hodný“. A my jsme byli spokojeni taky, protože tam bylo krásně a nikdo se nemračil.
Někdy máme „dobrý důvod“ něco vydržet. Pak ale stojí za to se zamyslet, zda to jde i příjemnějším způsobem. Často totiž ano.
Pak už jen stačí v duchu chytit ten pocit, že vy jste tvůrci. Chytit ho a roztáhnout ho všemi směry. Dát si ho do kapsy jako talisman. A sevřít ho v dlani pokaždé, když budete mít pocit, že musíte něco vydržet.
Napište mi, jaká situace vás při čtení napadla, a zda už víte, jak to zkusíte příště.
Skvelý článok! Ako prvé mi napadla škôlka a škola. Teraz veľmi aktuálne u nás. Mladší syn bol v škôlke pol dňa, preplakal to a ja viem, že to tak byť nemusí. Tým naše školkovanie na tento rok skončilo. Uvidíme nabudúce. Podobne to máme s prvákom, ktorý si vraj „musí“ zvyknúť na povinnosti, sedenie bez slova a vôbec celý ten systém, ktorý je všetko, len nie priateľský k deťom.. Asi bude domškolák, veľmi skoro.. Ďakujem ešte raz za článok, utvrdzuje ma to v tom, že si život svojej rodiny môžem naozaj zariadiť podľa seba.
Děkuji, takový komentář zahřeje, protože mám pak pocit, že má smysl to celé dělat. Většina věcí je jen o našem nastavení.