Jsou i jiné cesty, než se učit „něco“ vydržet

Byli jsme s naším synkem na návštěvě u prababičky. Nedá se říci, že by nás ty návštěvy bavily. Ale to není jejich účel. Chodíme tam spíše z pocitu jisté rodinné sounáležitosti. Proto, že nás rodiče „dobře vychovali“ a taky proto, že ctíme jakýsi generační koloběh.

Je to jedna z věcí, pro které jsme se vědomě a svobodně rozhodli.

U prababičky je nuda. Nemá jiné téma, než nemoci. Přestože je zdravá jako řípa, jen už hůř slyší. Bývá to volání po pozornosti. A až na výjimky každá prababička si trochu té pozornosti jistě zaslouží.

Tonda už se nudil a dost řádil, návštěva na něj už byla dost dlouhá a bylo to znát. Když se babička zvedla, aby ukázala mému muži rozbitou poličku, proběhl mezi mnou a synem následující rozhovor.

já: Tebe to tady nebaví, viď?

Tonda: Nebaví, mami. (okamžitě se uklidnil a poslouchal, co přijde)

já: Mě to taky nebaví, ale musíme to ještě chvilku vydržet.

Tonda: Já to neumím vydržet. (rozhodil rukama)

já: (zaslechla jsem ruch)  Tak se to budeš muset naučit!  (pospíchala jsem a najely naučené vzorce)

Tonda: (zoufale) Já se to ale nechci naučit!

Opravdu jsem právě řekla svému synovi, že se bude muset naučit vydržet nudu? Že se bude muset naučit vydržet něco, co ho fakt nebaví? A proč? Protože se to sluší. Protože se to tak má. A proto, že ho má prababička ráda, i když už nemá elán na to, aby s ním lítala po hřišti nebo po lese.

já: Bavilo by tě víc, kdybys pomohl tátovi spravit tu poličku? (zachraňuju situaci)

Tonda: Jasně!

Mohlo to tak skončit. A příště by se opakovala variace na stejné téma. To jsem nechtěla. Myslím, že to si nezaslouží ani ta prababička. I se svýma plochýma nohama, domnělou rakovinou a prasklou žilkou v oku, na kterou jí doktoři vůbec nic nedali. 😉

Když jsme odjeli, vzpomněla jsem si, že jednou už jsme udělali takový úkrok stranou. Ještě v autě jsem navrhla, abychom se vydali na příště tou samou cestou, ale pravidelně.

A tak příště, protože všem to přišlo jako skvělý nápad, nebudeme jezdit na návštěvy k prababičce (nebo jen výjimečně). Příště naložíme prababičku do auta a pojedeme s ní na něco sladkého na místo, kde si můžeme povídat a kde si i Tonda může odběhnout pohrát. Co si pamatuju, tak tehdy to prababičku velmi potěšilo, i když se chvilku zdráhala.

Tonda byl spokojený, pohár mu chutnal a přitom nemusel celou dobu sedět na zadku a „být hodný“. A my jsme byli spokojeni taky, protože tam bylo krásně a nikdo se nemračil.

Někdy máme „dobrý důvod“ něco vydržet. Pak ale stojí za to se zamyslet, zda to jde i příjemnějším způsobem. Často totiž ano.

Pak už jen stačí v duchu chytit ten pocit, že vy jste tvůrci. Chytit ho a roztáhnout ho všemi směry. Dát si ho do kapsy jako talisman. A sevřít ho v dlani pokaždé, když budete mít pocit, že musíte něco vydržet.

Napište mi, jaká situace vás při čtení napadla, a zda už víte, jak to zkusíte příště.