Bohumile, kurva se neříká

Už jako malé mi to vrtalo hlavou. Jak si mám vysvětlit, že kolem sebe pořád slyším něco, co se neříká?

„Otázka, která mě někdy znejistí: jsem bláznivý já nebo ostatní?“

Albert Einstein

„Péťa je pěknej hajzl! Rozbil mi hrad!“

„No fuj! Co to slyším za ošklivá slova? Hajzl se přece neříká! Upaluj si vypláchnout pusinku! No honem!“

Vypláchnout pusinku. To se u nás doma naštěstí nedělalo. Ale v některých rodinách prý používali i mýdlo. Dnes se – pokud vím – častěji používá pálivá ústní voda. A já si říkám, jestli je to vážně nutné. Jestli by nebylo aspoň o fous lepší prostě být k těm dětem upřímní a říci jim to tak, jak to opravdu cítíme.

Puberta, práce v hospodě a nakonec (a nejvíce) práce u celní správy se na mém slovníku podepsaly velmi. A pak to nějak přešlo samo. I bez výplachů. Teď vnímám sprostá slova jako koření. Nesmí se to přehnat.

V první třídě jednou přišel Tonda ze školy s dotazem: „Maminko, co je to píča?“

No nebudu předstírat, že to se mnou ani nehlo. Nevím, jak to vnímáte vy, ale já mám pro sebe kategorie dvě. Sprostá slova únosná (prdel, hovno atp.) a sprostá slova fakt hnusná. A bez ohledu na předlohu – píča patří sem.

Vysvětlila jsem synkovi nejprve anatomickou souvislost. A pak taky to, že se jedná o sprosté slovo, které sice často kolem sebe uslyší, ale já ho nemám ráda. Nelíbí se mi, když ho slyším od kohokoli, zejména pak od dětí. Pochopil.

Jenže za pár dní přišel zase domů a ptal se, co že to znamená „čůrák“. A tak jsem si povzdechla a provedla náležitý výklad. Už byl na odchodu, když jsem ho zastavila a pro jistotu mu rovnou vysvětlila i „kundu“, aby to měl komplet.

„Příkladnost mravných je jen umění skrývat své sklony.“

François de La Rochefoucauld

Netrávím se svým synem 24 hodin denně. A moc dobře si pamatuju, že jsem jako malá záhy pochopila, před kým si dávat pozor na pusu a kde si jí můžu pustit na špacír. Vím, že ta slova používat bude. Minimálně v určitých situacích nebo obdobích. Bude to říkat, protože se to prostě říká. Uslyší to kolem sebe.

Nebudu s ním ale hrát na schovávanou. Když už, tak chci, aby věděl:

  • co vlastně říká
  • jakou reakci to může v lidech vyvolat
  • a proč to takovou reakci může vyvolat

Od té doby uplynulo už asi třičtvrtě roku. Jediné, co od něj občas zaslechnu, je „Ty vole.“ (Následováno mým „No no!“ a Tondovým omluvným „Pardon.“)

Že by ta slova, co „se neříkají“, svou destigmatizací ztratila na atraktivitě? Nevím. Ale dám ruku do ohně za to, že přístupem, který jsem zvolila, nedosáhnu horších výsledků než s lahvičkou Listerinu.

Tereza Tyburcová
Jsem maminka unschoolera a vypravěčka léčivých příběhů. Inspiruji další zoufalé mámy, aby se utrhly ze řetězu a použily svůj tvořivý potenciál k proměně svého světa. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů