Ášram se smíšeným zbožím

Že se člověk chová jako blbec, na to může přijít různými způsoby na různých místech. Jakkoli pestrá je ale paleta časoprostorových možností, jednu jistotu máte. Zcela jistě vás osvícení zastihne nepřipravené.

Empiricky jsem si ověřila, že čím více jsem přesvědčena o adekvátnosti svého hněvu, tím spíše jsem tím neurvalcem já. Čím více stoupá můj pocit spravedlivého rozhořčení, tím bližší je okamžik pravdy.

„Existuje-li něco, co chcete změnit u svého dítěte, zamyslete se nejprve, zda to není něco, co byste měli změnit u sebe.“

Carl Gustav Jung

Kam na to to dítě chodí?

Běžný den, běžná situace. V krámku na rohu, kam jsme si cestou domů skočili pro něco dobrého, dávám do košíku dva donuty, které si Tonda vybral.

👦 „A mami, můžu jít napřed, abych si vybral nějakou tu sladkost?“

👩‍🦰 „Jakou sladkost? Vždyť už sis vybral donuty.“

Obličej, gesta a tón, které následovaly, nedovedu popsat jinak, než „napřesdržku“. A navíc s tímto obličejem, s těmito gesty a tímto tónem pronesl Toník větu:

👦 „Cože? Vždyť to je donut. To si nemůžu vybrat ještě sladkost? To mi teda říkáš brzo!“

„Cože?!“ bleskne mi hlavou. „To nemyslí vážně, protože jestli jo, tak ho zadupu do země, spratka drzýho nevděčnýho, nevychovanýho!“

Navenek se zastavím u „Cože?!“, polknu a teprve potom zlověstně tichým hlasem pronesu něco o tom, že takhle se mnou mluvit nebude a že příště si dobře rozmyslím, jestli s ním někam půjdu.

Doma konečně poněkud vychladnu, zavolám syna a snažím se mu vysvětlit (bože po kolikáté už??), že všechno jde říct přijatelnou formou, slušně a v klidu. A hned mu jednu nabízím.

👩‍🦰 „Kdyby jsi řekl třeba: „Aha, to jsem nevěděl. Kdybych to věděl dřív, donuty bych si nevybral.“, tak bych ti klidně dovolila ještě jednu sladkost koupit, jen by sis jí třeba nechal až na později.

Po ujištění, že „To jako fakt.“, ho obejmu s pocitem dobře zvládnuté situace. Ach pýcho, pýcho.

Zrcadlo řekni, kdo je v zemi zdejší k vlastním kiksům nejslepější

O pár hodin později, tentýž den, jiná situace. Vláďa si k večeři hřeje hovězí vývar, co jsem dnes vařila. Ptám se, zda hřeje i pro Tondu. Dozvím se, že ne. A rozjede se mi samonáser.

„Kolikrát už jsem mu to říkala. Večeřívají ve stejnou dobu. Proč prostě nemůže ohřát o blbý dvě sběračky víc? No samozřejmě, milostpán si ohřeje pro sebe, já počkám, až odejde papat, a můžu se postavit k plotně, abych extra ohřála polívku pro naše společné dítě. To je perfektní. Jeho to prostě nenapadne.“ hromuju vnitřně. Navenek se držím ze všech sil.

👩‍🦰 „A myslíš, že bys mu jí mohl ohřát taky?“

Nemohl. Ve SVÉM kastrůlku už má pepř. A ne zrovna málo. Ale mlčí, přestože je patrné, že v jeho nitru se již ozubená kolečka samonasíracího ústrojí taky rozjela na plné pecky. Bere do ruky MISKU, nalévá do ní polívku a volá Tondu, ať si to jde ohřát k babičce do MIKROVLNKY.

Jen malá vsuvka na vysvětlenou. Mikrovlnku jsme se rozhodli zrušit (a přišel s tím právě Vláďa), protože mikrovlnný ohřev ničí nutrienty a prakticky z potravy dělá mrtvou hmotu. A já se hodiny nemazlím s vývarem, aby ho nakonec šoupnul do mikrovlnky.

Otevřu pusu, pak jí zase zavřu a demonstrativně vytáhnu další kastrůlek. Chvíli probíhá němá hádka. Když se dva lidi znají tak dobře jako my, vystačí si s mimikou. Aspoň první kolo.

Nevím, kdo z nás promluvil jako první. Jisté je, že frustrace a nepochopení nás obou vytryskly na povrch jako když odšpuntuješ šampaňské. A za chvilku už se štěkáme tónem, který jediný dosud scházel výmluvným gestům a obličejům.

🧔 „Takhle se mnou nemluv, jako s debilem ty vole. Kdybys mi to řekla normálně-…“

👩‍🦰 „Tak se podívej, jak se mnou mluvíš ty. To ti přijde normální?“

„Všechno, co nás dráždí na jiných, může vést k pochopení sebe sama.“

Carl Gustav Jung

No od nás to rozhodně nemá

Víte, kromě toho, že všechno se dá říct slušně a v klidu, říkávám Tondovi ještě jednu větu. „Když je to v rozporu, věřím víc tomu, co děláš, než tomu, co říkáš.“

Děti jsou pilní studenti. Kašle na to, co mu říkám, když pak vidí, že něco jiného dělám. On se ten kluk totiž určitě taky cítil být v právu, když na mě štěkal. A taky měl pocit nepochopení. A u mě a u táty občas vidí, že i my v takové chvíli nejsme pokaždé zrovna mistři zenu.

Navíc – pokud platí to, co svého syna učím, měla bych i já směrem k němu uplatňovat stejný princip. Říci všechno slušně a v klidu. Proboha, vždyť já po tom drzém nevychovaném spratkovi chci něco, co sama nedokážu. Logika je neúprosná.

Verba docent, exempla trahunt

A tak si dávám osobní závazek, že v první řadě kultivuju svoje vyjadřování a naučím se lépe pracovat se svým vztekem a frustrací.

„Co sám nerad, nečiň jinému!“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.

Karel Havlíček Borovský

A kdybych mohla snad někomu radit, pak by moje rada zněla: Osvícení může přijít třeba v malém krámku s potravinami na rohu vaší ulice. Indický ášram nechte těm, kteří momentálně nemají žádné guru děti.

Tereza Tyburcová
Jsem vypravěčka hojivých příběhů, maminka unschoolera a žena výjimečného muže. Ve svých příbězích jemně nasměruji Váš pohled tam, kam se obvykle nedíváte. S proměněnou perspektivou začnete nahlížet na svět trochu jinak  a začnete tvořit tu nejlepší verzi svého bytí. Proč to dělám, se dozvíte tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů